Den 31
Mapa
Předchozí den
- Datum začátku
- 7. 5. 2026 6:19
- Vzdálenost
- 49,2 km
- Čas v pohybu
- 10:38
- Celkový čas
- 12:38
- Nastoupané metry
- 628,4
Povídání
Spala jsem v klidu, jenom mě celou noc opruzoval komár. A já v noci nechci zapínat telefon, protože ten bílej stan pak vypadá jak lampion a svítí na kilometry daleko, takže jsem si na komára nemohla posvítit, abych ho někde mohla zabít. A on mě pravidelně v intervalech budil bzučením u uší, ale ráno jsem ho dostala.
Cestou míjím spoustu krásných zahrad a tady bych chtěla upozornit na paradoxy Koreje, jo. Oni mají naprosto vymazlený, vytuněný zahrádky, hlavně se zeleninou, a oni tady jsou posraný tou cibulí. Jo, kdyby hladomor. Já nevím, každou rostlinku maj tisíckrát v ruce. Hned jak skončí zahrada, tak bordel, bordel, bordel, bordel. Už je to nezajímá a nevadí, že se na to koukají celej den.
Ve městě se rozmýšlím, kam na oběd. Pořád mám tady takový ostych, hlavně když je hospoda jenom plná chlapů. Už několikrát se mi normálně stalo, že se mi hrabali v jídle, páč mi potřebovali vysvětlit, jak se to jí. Říkám, že ty Korejci jako dost narušujou váš osobní prostor. Nakonec jsem ale našla hospůdku, kde vařili podle západního stylu a měli to i s obrázkama, takže všechno probíhalo úplně na jedničku.
A vůbec, tady jsou v některých věcech strašně zaostalí. Třeba neznají Google Lens, ten taky nic neříká. Takže když mi přinesou jídelák, vůbec netuší, co s tím budu dělat, a mají pocit, že mi to korejsky vysvětlej. Nevysvětlej. A já jim zase nevysvětlím, že je nepotřebuju, že si to proženu AI a to už mi řekne, co je na jídeláku. Ne, to tady fakt neznají, stejně jako neznaj bezkontaktní platbu mobilem nebo hodinkama. To jsem tady u nikoho neviděla. A furt když mi berou kartu z ruky, tak to taky nechápu. To je strašně nepříjemný. Dávají ji do toho terminálu a dávají tam takovou silou, že už mi ji celou úplně ošoupali. Takže já mám sto chutí si teď zaktivovat tu Revolutku v mobilu a platit mobilem, vole. A to ti říkám, že ty Korejci se z toho úplně serou.
Ale řízek na konec byl opravdu z masa, fakt řízek. Ale že bych z toho byla třikrát odvařená, jo, to ne. Jsem ráda, zaplať pánbůh, jídlo. Je to teplý, ale oni tady smažej na sladko i to maso. A ta sladká strouhanka, no, příště už si nic smaženýho nedám.
A zase další paradox Koreje. V hospodě, obrovský hospodě pro pětadvacet třicet lidí, jsem byla úplně sama. Po zbytek dne jsem šla městskou zástavbou přes aglomerace, mosty, dálniční podjezdy, nadjezdy.
Cestou mě i zastavila nějaká Korejka. Oni tady, když uměj anglicky a všimnou si cizince, tak vás docela osloví, to jo. To bych nemohla říct. A ženský nejsou vlezlý. Takže od ženské, když mě osloví, tak jsem ráda. To si i ráda pokecám, protože vlastně už měsíc jsem s nikým nemluvila. Hele, a je to stejnej scénář jako vždycky. Já vím, že první čtyři tejdny minimálně s nikým vůbec, ale vůbec mluvit nepotřebuju, nemusím a nechci. A po tom měsíci se to začne.
Komentáře
0K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.