Den 37
Mapa
Předchozí den
- Datum začátku
- 13. 5. 2026 5:57
- Vzdálenost
- 42,3 km
- Čas v pohybu
- 9:46
- Celkový čas
- 12:06
- Nastoupané metry
- 683,8
Povídání
Ráno mě v 5:30 nebo v 6:30 zbudil nějakej rozhlas. Nechápu, jak můžou mít našroubovaný rozhlasy v lese v horách, asi nějakej komunitní budíček nebo nevím. Každopádně jsem radši hodně rychle začala balit věci a přivítala mě krásná mlha úplně všude. To se půjde krásně. Pak se to ale rozpustilo a šlo se moc hezky, příjemně se dýchalo.
Po 20 kilometrech jsem došla do města, takže jsem si to přímo zamířila k prvnímu stojanu, že si koupím vodu, pivo a nějakej toustík. Ještě než jsem dosedla, tak si ke mně sednul Korejec a začal mi něco mlít. Vůbec mu nevadilo, že nerozumím ani slovo. Pravděpodobně už byl ožralej. Něco na mě horečně ukazoval, gestikuloval, že mám počkat, a šel do krámu koupit sodu. Takže já, aniž bych se napila, pojedla nebo cokoliv, jsem se okamžitě sbalila a šla jsem do prdele. Tohle není poprvé, co mě na něco zve ožralej Korejec. Ono je nepříjemný, když vám někdo něco říká ožralej, většinou prostě aspoň znáte ten jazyk, a teď si vemte, že na vás takhle mluví ještě korejsky.
Byla jsem naštvaná, protože jsem se chtěla najíst a prdlačky, místo toho zběsilej úprk. Tak jsem se rozhodla, že si teda někde sednu do restaurace, že to bude boží, a taky že jo. Samozřejmě to byla restaurace pro víc lidí než dva, ale pánovi to bylo jedno. Když jsem byla ochotná zaplatit 18 000, tak mu bylo jedno, že jsem sama, a sám mě obsloužil. Uprostřed stolu je horká plotýnka, na kterou postavil hrnec a do něj vlil asi tři litry vývaru. Pak mi přinesl maso a ukázal mi obrovskej samoobslužnej bar se všema možnýma klíčkama, pak choi, čínský zelí, fazolky, dýně, cibule, jarní cibulka, houbičky, všechny věci, který si dáte hřát v tom vývaru.
No a obrovskej salát bar a já jsem chtěla ochutnat úplně všechno. Ochutnala jsem i ty jejich topokki, ale vůbec mě to neuchvátilo. Jsou to takový nudlový těstový válečky v hodně sladký omáčce. Pak už si jenom taháte vývar s tím štěstím, co jste si tam naházeli, a dlabete k tomu různý saláty. Oni mi tady furt něco nosili, ale asi nepochopili, že bude dost náročný sežrat to hlavní, ten vývar s tím masem, a na ty okolní serepetičky seru. Ten vývar byl silnej, řekla bych z hovězích kostí a z rybích hlav, a ještě byl vynikající. Minimálně jsem byla schopná vysát celou tu třílitrovou polívku. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala, čím se co nabírá a kam se co dává, ale okopírovala jsem to od ostatních.
Po téhletý krásný žranici jsem se skoro nemohla odvalit dál a zjistila jsem, že mě začínají šíleně, ale šíleně štípat a pálit nohy, protože jsem si vůbec neuvědomila, jak to prostě tlačím dál a dál a nevšímám si, že jdu v mokrejch botách, že jo. A že mám celej den ty nohy tam hezky naložený v tom mokru a že ta kůže stihla pěkně změknout a začala hodně, hodně bolet. Takže jsem si našla spaní v nějakým penzionu. A těch posledních pět kilometrů jsem už vyloženě kolhala a brečela bolestí.
Dala jsem si sprchu, namazala nohy indulonou a čekala jsem, až to trochu splaskne. No ale bohužel, s tím se nedá nic dělat, když to takhle necháte celej den v mokrejch botách, tak ta regenerace je dlouhá. A je pravda, že mě to pak bolelo ještě tři dny.
Komentáře
0K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.