Den 38

Mapa
Předchozí denCelá mapaDalší den
Datum začátku
14. 5. 2026 7:16
Vzdálenost
44,8 km
Čas v pohybu
10:16
Celkový čas
12:05
Nastoupané metry
657,1

Povídání

Učím se našlapovat jako baletka.
Nejde mi to. Naštěstí je to všude tak krásný a je na co koukat, že zapomínám na to, jak mě strašně štípou nohy. A z krásné rostlinné a přírodní části to najednou přejde do velice hnusné, špinavé a industriální části. Procházím úplně obrovským komplexem továren a výrobních hal. Ale tak jo, automobilku v Boleslavi známe všichni, všichni jsme tam projeli několikrát, ale tohle? Tady si to projdeš a vidíš ty haly přímo před sebou. Vidíš ty obrovský jeřáby, ty obrovský ruce a mechanický cosi, co někam něco zvedá a něco někam dává a svařuje to.
Zní to strašně, ale mě to docela fascinovalo. A bavilo. I když hluk byl přímo ohromnej, obrovskej, z těch strojů, a nedalo se moc dýchat, protože to celou dobu smrdělo nějakejma spálenejma věcma. No a v tu chvíli, když jsem procházela těmi halami, tak jsem samozřejmě začala potřebovat čůrat. Takže první na místě bylo najít záchody. Jdu a hledám ty záchody, už fakt to mám na krajíčku. Naštěstí vidím záchody. Jo, super, zaběhnu, vyčůrám se, i když to byly velice korejský záchody, kde máte jenom jako díru. Ale nevadí, vykonala jsem svou potřebu a jdu dál a dál a dál.
A zjišťuju, že nevidím vlaječky. Můj trail někde nevím kde. No a tak asi po pěti minutách, po deseti minutách, dobře, řekněte si, mi to začalo být divný a kontroluju, že jsem někde úplně v prdeli, asi deset patnáct minut za nimi. Ale mapy mi ukázaly, že se to dá projít rovně a pak doleva, pak trošku doprava, doleva, rovně, a nemusím se vracet. No tak jdu dál. No a když projdu asi třetí security check, tak to Korejcům začne být divný, co tam dělá blondýna, vole, s baťůžkem.
No a odchytnou si mě tam, tak říkám „Namparang, Namparang.“ A oni ani tak. Ukazuju směr a mapu: „Namparang, Namparang.“ A oni ani ťuk. No, tak jsem je nepřemluvila nakonec, takže jsem se s nima otočila zpátky a šli se mnou celejch těch deset patnáct minut skrz tovární komplex tam, kde jsem měla odbočit. A bylo to ještě před těma záchodkama, kde jsem se vyčůrala. Ale brali to skutečně jako v pohodě, nějak nenadávali, nebyli agresivní. Vlastně si myslím, že byli docela rádi, že za ten celej den měli příběh, kterej můžou večer doma manželce vyprávět.
Pak mě předali ještě jinejm securiťákům, kterým řekli, že jdu Namparang. Ty mě pak ještě dovedli někam jako na hranu továrny a hlídali mě ještě asi dvacet minut, než jsem byla za továrním komplexem. Jů. Mimochodem, tady ty tovární komplexy jsou docela hlídaný. Nesmíš se tam fotit a vůbec všechno, aby jim to Čína neokopčila.
No a mě z toho pak tak strašně vyhládlo, že jsem v prvním městečku zašla do první restaurace a bylo to zrovna all you can eat za deset tisíc wonů, takže jsem se tam navalila ohromným množstvím zeleniny, protože jak tady žeru furt jenom ty čínský polívky a to jejich kimchi a kimbap, tak mám fakt velkej deficit čerstvý zeleniny. Takže tohle bylo přesně to, co mi pánbůh přinesl, co jsem potřebovala. No a nažraná si pak jdu někam sednout na ledovou kávu a narazím tam na dvě Korejky, který jdou taky Namparang, tak mi vyprávěly, že Namparang bude ještě krásnější. Já jsem jim říkala, že Saha-rang je jenom jedno velký bahno, a docela hezky jsme si pokecaly a ony mě pak obdarovaly dárečkem.
Ale to nebylo celý. Tak pak si, posilněná dárečkem a kafem, štráduju rovně a najednou vidím dva Evropany, jak mě na těžko projíždějí s kolama, tak na ně mávám a říkám: „Do you speak English?“ A jo, a zastavili, a byli to úplně dva boží... Ani jeden. Jeden měl dlouhý dredy, druhej byl zase plešatej a hrozně hubenej, a byli to Italové z Venice. Ještě se mě ptal, jestli vím, co je Venice, vole, protože asi jsem tady z pralesa. A strašně dlouho jsme kecali a vyměňovali si zážitky. A oni jedou prostě napříč Koreou na kolech a mají stejný zážitky jako já. A bylo to úžasný. Já jsem byla strašně ráda, že po extrémně dlouhý době potkám někoho, s kým si můžu povídat.
No a jako by to nebyl prostě den zážitků, tak ještě pak chvilku potom mě zastaví auto. Já se zastavím taky, koukám na auto. A oni na mě oba dva: „Anjong.“ Jsou nervózní a strčí ruku jen tak ven a předají dva ionťáky s nápojem.
Dneška už toho bylo dost i na mě.

Komentáře

0

K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.