Den 41

Datum začátku: 17. 5. 2026 8:41
Vzdálenost: 16 km
Čas v pohybu: 3:48
Celkový čas: 10:13
Nastoupané metry: 138,6

Povídání

Ty vole, Busan. Ten má ale vibe. Konečně můžu říct, co to slovo vlastně znamená, protože jsem to do té doby nevěděla. Je to pocit energie. Je to pocit, že jste na jiný planetě, že jste někde úplně jinde, kde to stříká energií a životem. Tohle to slovo znamená. Tak už to vím.

Ráno jsem vstávala v sedm, i když jsem v noci šla spát až někdy o půlnoci. A i když moje dvě spolubydlící, tři teda, přišly někdy v šest ráno, takže jsem vstávala hodinu po nich a nebyla jsem vyspalá. Já to prostě takhle mám, musím vstávat brzo, mně to nedá. Když ráno nevstanu brzo a zaspím, tak co se mi nestalo — což se mi normálně nestává — přijde bábina a čekuje mě, protože si myslí, že jsem nemocná. Většinou jsem totiž nemocná, když ráno nevstávám.

No ale co chcete ráno dělat v tom velkoměstě, ve kterým nic nevíte, nic nemáte načtený? Nic jste si nezjišťovali, protože jste prostě na tracku, kde máte na práci trošku něco jiného než si plánovat památky. Ale ten Busan je fakt tak přeplněnej vším, co můžete vidět, že jsem dala jenom do ChatuGPT „co v Busanu“ a vyskočilo asi 25 000 věcí. Přečetla jsem si, že je tam nějaká barevná vesnice, takže jsem vyrazila přímo do té barevné vesnice.

Tady se všude dostanete metrem a jejich barevná vesnice byla skvělá. Ze začátku mě to trošku zklamalo, protože jak už ráno svítilo velký sluníčko na tu vesnici, tak ty barvy byly trošku pobledlý. Ale pak, když do toho vplujete, tak ty domečky jsou mnohem barevnější, než když na to koukáte z dálky v tom přímým sluníčku. A je to prostě úplně fantasticky propletený obchůdkama. Na každým kroku, v každý uličce, vidíte něco úžasnýho — nějakou zahrádku, krámek, hezky vyzdobenej domek, barevný detaily. Jenom v tý barevný village byste mohli strávit celej den a bavili byste se celej den. A to říká někdo, kdo nemá města rád, koho nějaký krámky nebo shopy, vole, nebo kavárničky globálně nezajímají. Tak už jenom tohle, ta color village, byla pro mě obrovská pecka.

Musím ale říct, že se to teda velice nebezpečně kolem devátý začalo zaplňovat turistama a byli extrémně otravní. Začaly se normálně dělat fronty na místech s výhledem, než jste si mohli udělat třeba nějakou selfie. A na to jsou ti Korejci teda extrémně úchylní a potřebují mít 125 000 selfies z jednoho místa. Takže nekecám, na těhle místech, kde se tvořily fronty, normálně byli sekuriťáci, vole, s bouchačkama nebo s něčím, aby ty davy umravňovali a dávali je do řady. Jako že jo, chceš si tady udělat selfie, tak padej do řady a půjdeš na řadu, až já ti řeknu. Opravdu pro mě bizár jako sviň.

Takže jsem odtamtud začala zdrhat. Prostě jsem šla doleva, doleva, dolů, támhle dolů, a najednou jsem viděla nějakej znak, že tam je místní trh. Tak jsem šla do místního trhu, kde teda vůbec nikdo nebyl. Byl to nebe a dudy oproti tomu, jak to bylo nahoře zalidněný. Říkám si: ty vole, kam to jdu, tady mě někdo okrade a zabije. No a pak koukám, že tam je self ramyun bar, jako samoobslužná ramen restaurace. A já jsem o tom jenom slyšela a říkám si: ty vole, to musím zkusit, kurva, to musím zkusit.

Tak vlezu dovnitř a než se rozkoukám, tak za mnou hned Korejka. Viděla, že jsem Evropanka, takže asi vím píču o tom, jak to v ramyun self baru funguje, takže mě nechala zaplatit a začala mi všechno ukazovat. Já jsem pochopila, že si tam udělám čínskou polívku, ale nevěděla jsem úplně postup. Já bych se tam asi zorientovala, ale ona měla pocit, že nade mnou musí držet bič a fakt nade mnou držela ruku. A pokaždý, když jsem udělala něco špatně, tak mě pleska přes prdel. Nekecám. Fakt ne vodostřik přes prdel, ale jen tak. Byl to skvělej zážitek. Prostě si vezmete polívku, nějak si ji tam zalejete, dáte si do toho houbičky, mašličky, úplně všechno, co je tam možný v nabídce, cibulku, pak si to uvaříte a pak si to tam sami sníte. A za celou tu dobu si myslím, že mi tak šestkrát až sedmkrát pleskla přes prdel. A to i při závěrečným mytí. Ale byl to pro mě ohromnej zážitek, ten ramyun self bar.

Tohle povídání bude ještě hrozně dlouhý. Pak jsem jela na jinou pláž, Haeundae, a ta byla snad ještě tisíckrát nádhernější než ta pláž předtím, kde jsem byla na té dronové show. To je naprosto famózní, nepředstavitelná krása. Bílá, průzračná, tyrkysová, čistá písečná pláž, lemovaná tmavejma mrakodrapama. To je prostě pocit, to nedá, to musíte vidět. Musíte tam být.

Já jsem z toho byla úplně na větvi, takže jsem si dala pivo. Prošla jsem si celou tu beach a zrovna jsem tam byla, když tam měli nějakej festival písečných uměleckých děl. Ty mě zas tak úplně nenadchly. Hlavně se kolem toho promítaly tisíce lidí, takže já byla ráda, že jsem šla po ulici, kde se nemusím tak extrémně proplétat davem. Jinak to bylo hodně celý přelidněný. Pak jsem se jela projet nějakým vláčkem tam do jiného města a zpátky. Vlastně jsem jenom zabíjela čas, ale bylo to stejně prostě... na tý pláži byste mohli bejt celej den a jenom čumět a čumět a čumět.

Dokonce jsem si cestou i našla nějakej bar, kde měli plzničku. Sice nekřesťansky drahou, asi za 9 000 wonů, ale když si vezmete, kolik je 9 000 wonů a kolik by u nás stála plznička na Václaváku, tak je to pořád dost v pohodě.

No a pak jsem se vrátila zpátky, našla jsem si prádelnu, vyprala jsem si věci, koupila jsem si něco k večeři a šla jsem zase chrápat. A měla jsem pocit, že toho Busanu už mám dost a že už zase hlavně chci jít po trailu. Moc hezkýho najednou. Já to mám radši po troškách.

Komentáře

K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.