Den 55

Mapa
Předchozí denCelá mapaDalší den
Datum začátku
31. 5. 2026 6:12
Vzdálenost
41,6 km
Čas v pohybu
8:46
Celkový čas
12:18
Nastoupané metry
758,2

Povídání

Večer jsem si ani nestavěla celej stan, jenom síťku, aby na mě nelezli breberky, a nádherně jsem se vyhajala. Ve 4:00 ráno mě vzbudil východ slunce, krásnej, barevnej, všude kolem mě. Teda jebem, do kousíček do hor, což mi strašně vyhovuje, protože pak se nemusím nikde zašívat mezi polem cibule, kimchi a kukuřice. Oni na to ty Korejci jsou strašně hákliví a já je zase chápu. Vždyť oni se s tou zeleninou tak jebou, a přitom to mají všude za hubičku. V každým krámu, na každým rohu. Ale každej si prostě musí pěstovat ještě svý.
Když jsem vstávala před pátou ráno, tak mi volal Béda. Byl u našich, grilovali, popíjeli, takže takhle my to tady máme. Oni jdou spát a já vstávám. Musím ale uznat, že to bylo moc krásný ráno, vlastně jedno z nejhezčích zatím tady.
Pak jsem si vymyslela, že si trek trošku zkrátím a na kopeček se vyvezu lanovkou, a z kopečku pak sejdu po cestě dolů zpátky znovu na trail. Ušetřeno, vyřešeno. Takže jsem se nechala vyvézt na kopeček za 3 000 wonů. Na kopečku vůbec nic nebylo. Pár jeleních soch a trávník. Na tohle jsou tady taky ujetý, prostě dělají umělou zábavu tam, kde není. Tak máme nad městem kopeček, tak co s ním? No tak tam dáme pár divnosoch a lidi se tam budou za peníze vozit lanovkou. Tak jo. Takže asi tak.
Jenomže bohužel, když jsem si myslela, že budu cestou, co byla na mapě, scházet dolů, tak jsem cestu nenašla, ale našla jsem spoustu bagrů a vejtřasek, co teprve tu cestu dělaly. Takže jsem si vůbec nic nezkrátila, ještě jsem přišla o 3 000 wonů a lanovkou jsem se musela vrátit zpátky. Jinudy to nešlo.
Po tomhle zádrhelu jsem byla jaksi rozhoděná a rozhodla jsem se, že budu dneska spát v penzionu. Koukám tady na mapách, nějakej guesthouse za 400, beru.
Cestou mě to zase vcuclo na ty jejich trhy. Já je mám hrozně ráda, líbí se mi ta pestrost a ten život, ta energie, a prohlížet si, jaký všemožný různý žrádla, dobroty a laskominy a nechutnosti tam prodávají. A dokonce jsem si tam koupila tu jejich ostrou červenou omáčku. To není sriracha, kterou tady známe, tohle je gochujang a vyrábí se to z fermentovaných sojovejch bobů a bůhví čeho ještě, ale je to červený a hrozně dobrý a strašně mi to chutná.
V guesthousu jsem byla sama v pokoji, prostě úplně luxus. Udělala jsem si sprchu a hladová jsem si šla udělat velkej ramen. A když jsem začala ucucávat vodu, přišla Korejka s perfektní angličtinou a zeptala se, jestli bych se nechtěla jet podívat na západ slunce jejím autem, čemuž jsem samozřejmě nemohla vůbec odolat.
Korejka ještě nabrala týpka, co tam byl s náma, a jeli jsme na západ slunce. Bylo to super. Týpek byl z Německa a taky měl perfektní angličtinu. Sofie, Korejka, ale 40 let žila v Americe.
Prozatím jsem v těch guesthousech, až teda na Niki Kim, to se se mnou povídala, se nikdo spíš bavit nechtěl. Já vím, angličtina je hrozná, ale hele, potkala jsem kamarády. Konečně po dvou měsících.
No a když jsme se večer úspěšně vrátili zpátky do guesthousu, tak moje polívka byla pryč, že jo. A to už se mi tady stalo asi dvakrát. Já prostě ty jejich velký porce nejsem schopná sníst napoprvé, takže si sním půlku a pak si nechám druhou půlku na později. Polívka zmizí, že jo. Prostě palli palli. Oni jsou tak neuvěřitelný, že když viděj talíř s jídlem na lince, ne v lednici asi, nebo nevím, já jsem to nedávala do lednice, protože to bylo horký, tak to prostě vyhoděj, protože na lince nic nemůže bejt. Takže jsem přišla o celou večeři. Boreček asi si myslel, že už nebudu, a vyhodil mi to.
Ty vole, já byla nasraná, že jsem myslela, že tu lednici rozkopu, protože jsem byla strašně hladová. No nic, bylo 10 hodin, už nebyl čas si něco uvařit, a šla jsem hladová chrápat.

Komentáře

0

K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.