Den 56
Mapa
Předchozí den
- Datum začátku
- 1. 6. 2026 11:17
- Vzdálenost
- 6,6 km
- Čas v pohybu
- 1:57
- Celkový čas
- 2:47
- Nastoupané metry
- 227,2
Povídání
Měla jsem na pokoji pořádnej bordel, tak jsem to kvůli Sofii ještě večer honem rychle všechno uklízela, aby se nezhrozila. Ale je to holka úplně v pohodě. Ráno mi nabídla, že spolu nepůjdeme koupit na snídani vajíčka, jestli si neuděláme všichni tři vajíčka, tak jsem souhlasila. Ona koupila vajíčka, já řecký jogurt, a ještě s Patrikem jsme společně posnídali. Tady v těch guesthousech to mají tak, že máslo, marmeláda, tousty a vejce máte k snídani.
Po snídani mě Sofie vzala na prohlídku jeskyně. Prej je to jednoznačně největší jeskyně v Jižní Koreji a možná i v celé Asii. Řekla jsem na to: do prdele, určitě chci. A nebude ti líto, že nebudeš dneska hikovat? Ty vado, jsem tady padesátej šestej den bez jediného zero day. Já myslím, že je dobrý si jednou za dva měsíce udělat den za odměnu.
Jenom jsem si rychle ještě prodloužila booking do dalšího dne, abych si na pokoji mohla nechat věci, a teda jeskyně. Nebylo to zas tak daleko, Sofie tady měla auto, takže za čtyřicet minut ani ne jsme byli tam. A klasickej korejskej styl: není sobota ani svátek, takže Korejci neexistujou. Takže jsme tam byli úplně sami. Jeskyně světových rozměrů a já ji měla celou pro sebe. A bylo to teda velikánský, obrovský a dlouhý.
Myslím, že jsem to procházela asi dvě a půl hodiny a měli to nádherně nasvícený, zabezpečený, zajímavě udělaný. Fakt zážitek. Ještě by se mi tam líbila nějaká hudební projekce, ale to bych asi chtěla moc. Po dvou a půl hodinách, i když jsem měla teplou mikinu, jsem vycházela z jeskyně a docela mě mrznul nos.
A pak jsme se všichni dohodli, že jsme hladoví, a jeli jsme do města na něco k jídlu. Akorát, a to je novinka a to jsem předtím vůbec nevěděla, já myslela, že tady jsem v každý hospodě sama a hosti nejsou, a jestli v té hospodě někdo žere, tak je to jenom pár domácích. A ono je to tak, že mezi druhou hodinou a čtvrtou, a hlavně v pondělí, mají pauzu. Což já většinou, když jdu na oběd, tak jdu mezi druhou hodinou a čtvrtou, takže jsem jim vždycky vlezla do hospody, když měli jako zavřeno. Ale protože nevěděli, jak mi říct, že mají zavřeno, tak mě vždycky radši obsloužili. A já se vždycky tak divila, jak je možný, že kolem oběda hospoda zeje prázdnotou a hospodská s číšníkama si dopřává oběd přímo v lokále. Tak to bylo tím, že ta hospoda byla zavřená. Oni otvírají až po čtvrté hodině na večeře a mají jenom dvě hoďky, aby se najedli, odpočali a tak. A já jsem do toho vždycky vlezla. Tak dobrý vědět po dvou měsících, ne.
No, nakonec jsme sehnali jenom takovou malou špeluňku, úplně miniaturní, jenom se stolečkama, kam jsme se ve třech tak tak vešli, a dali jsme si jejich kimbap, což je takový honosný velký sushi, a k tomu spicy polívku, která mi moc chutnala. Rozloučili jsme se a Sofie odjela do Sokcho, kde žije její rodina, a my jsme s Patrikem zůstali do dalšího dne v guesthousu. A tentokrát jsem si pohlídala, aby mi tu polívku nevyhodil, a dala si ji mít teplou do lednice.
Nakonec jsem ji stejně nesnědla a musela jsem ji ráno vyhazovat. Ale já si svoji polívku vyhodím, až já budu chtít.
Komentáře
0K této aktivitě zatím nejsou žádné komentáře.