Den 73

Týna! Týna! Dnes se potkáme. Moc se těším.

Počítala jsem a jsem 72tý den na stezce z toho 56 dnů cestuji sama. Nepočítám ten první týden s klukama a týden s Bédou.

Jedu s majitelkou hostelu do nejbližšího města Knoxville. Musíme si s Týnou nakoupit na 5-6 dní tůry skrz Smoky Mountains.

Zdá se to jako hračka, ale na Pacifický Hřebenovce jsem měla ze začátku problém co a kolik toho vzít, aby jste měli co nejlehčí batoh, neumírali hlady a nenechali v obchoďáku majlant…

Si vzpomínám, jak jsme v Tehachapy šly s Andreou do Walmartu poprvé a nabalily si takového jídla, že jsme to pak nemohly unést a nadávaly si. Andree málem prasknul batoh. Já jsem to vykompenzovala menším množstvím vody a pak jsem málem zdechla žízní. Jo chce to zkušenosti :-).

Před Walmartem sedí na lavičce krásná blondýnka v růžovém tílku a čeká na mě. Já jsem tak šťastná.

Za shuttle (odvoz) do města a zpět chtějí jenom 50 dolců. Děleno dvěma je to cajk.

Do Smoky Muntains potřebujete speciální permit, stojí 40 dolarů. A vůbec ty hory mají docela zajímavý pravidla. Můžete spát pouze na sheltrech a pokud nejste AT thru-hiker musíte si jednotlivé přístřešky rezervovat online.

Vyrážíme až ve dvě. Na nejbližší lean-to (to samé co shelter) šlapete 6 km, na další 16 km a 1000 vejškovejch do kopce. Výběr je jasný.

Jdeme pomalu a povídáme si, pijeme. Svět je nádhernej. Kámoška za mnou přijela do Ameriky!! Furt tomu nemůžu uvěřit. Dost si zkusila….

Já jsem jí všechno o Americe nechtěla prozrazovat, jinak by si to hned rozmyslela a nikam by nejela… Sorry Týno!

V Atlantě ji vystrašili bezďáci afroamerického původu na autobusáku.

Zjistila, že tu neexistuje veřejná doprava, a když už, jezdí si jak chce.

Autobus měl z Atlanty do Knoxville hodinu a půl zpoždění. Přejela pozdě v noci.

No prostě Americká klasika. To chce hodně piv ze začátku, než si zvykne na místní způsoby.