Den 15: Dolní Lomná–Bobek

Ráno jsem vstala kolem pátý protože řvali ptáci a všichni ještě spali až na správce, kterej na mě koukal jak na zjevení. Těšila jsem se, protože dopoledne za mnou měli přijet dva moji nejoblíbenější mužové na celym světě - Táta a Béda. Kvůli mě vstávali ve 4 ráno a jeli přes celou Republiku (dál to snad ani nešlo), aby mi přivezli boty a nějaký další věci na doplnění - pastu, kapesníky, shover gel, Patifu od Leničky, konzervy tučňáka a tak.

V půl osmý jsem se vydala z kempu a čekalo mě hrozně dlouhý stoupání. Nejdřív asi 11 km po asfaltu z Dolní do Horní Lomný a pak vlastně až nahoru na Bílý kříž až na Sulov a Beskydskou hřebenovku.

V 9 kluci přijeli, akorát začalo pršet a úplnou náhodou tam zrovna byla zrovna krytá zastávka, takže jsme se mohli schovat a já si přebalila batoh. Dovezli mi i snídani, takže super ☺️ Boty mi padly jako ulitý, akorát jsem se nechala ukecat, ať si ty starý pro jistotu vezmu sebou a pak je někde zahodim. Takže si je teď nesu sebou a doufám, že je nebudu potřebovat. Zatim dobrý, nohy nebolej.

A hlavně jsem si z tý krabice co mi přivezli vytáhla opalovací krém. Protože metoda - ono se to jednou spálí a pak to bude v pohodě - NEFUNGUJE! Měla jsem tak napuchlý paže, až to mokvalo a hrozně to bolelo, takže celej včerejší den by i o tom, jak si opatrně sundat batoh, aby se těch paží nedotkla. Někdy to vyšlo, někdy ne - to jsem pak řvala bolestí.

Asi hodinu jsme se objímali... pak jsme se rozloučili a já pokračovala dál. Kluci to měli 4,5 hodiny sem a 4,5 zpátky... tak jsem se bála aby dobře dojeli... dojeli ☺️

Po úmorném a nekončícím stoupání jsem byla na Bílým kříži kde byla hospoda... teda okýnko se sezením, takže jsem si dala Zelňačku a pivo ☺️

Chtěl jsem přespat někde na nějaký horský chatě - po cestě jich bylo na mapě značenejch docela dost. Bohužel všechny byly buďto plný, nebo zavřený. To mě trochu znervóznilo, protože to vypadalo, že odpoledne přijde bouřka a mě se nechtělo úplně spát na hřebenech ve stanu za bouřky.

Bouřka nakonec přišla, naštěstí mě úplně instinktivně vcucla hospoda Doroťanka, kde jsem si dala polívku, která se jmenovala Smraďulka. Já jsem vůbec nevěděla co to je za polívku, ale všechno co smrdí mě voní 😀 Byla to vlastně obří česnečka s jedním plátkem Olomouckejch tvarůžků.

Počkala jsem než bouřka přešla - trvalo to asi hodinu a půl. Vyrazila jsem dál na cestu a musela jsem docela pospíchat, protože jsem to měla ještě daleko. Chtěla jsem spát v přístřešku pod Bumbálkou a nebyla jsem si jistá, jestli se bouřka ještě nevrátí... naštěstí se nevrátila, ale já už byla dost vyčerpaná. Ta hřebenovka je pořád nahoru, dolu - nedá se to moc urychlit. S tou krosnou prudký stoupání a klesání po kamenitý cestě, tak jsem se rozhodla, že budu spát na tábořišti Bobek. Přijdu tam a tam napsaný: "ZÁKAZ TÁBOŘENÍ, PROSTOR JE MONITOROVÁN KAMEROVÝM SYSTÉMEM".

Řikala jsem si jak to tady asi chtěj hlídat - nějakejma dronama? Každopádně nejsem znalá místních poměrů, tak mě cedule odradila a vydala se dál, i když už jsem byla dost unavená a je pozdě.

Pár kilometrů za tím Bobkem, jsem potkala skupinu mladíků na těžko, tak je pozdravila a ptala se kde budou spát: "Na Bobku" - ty vado, to jsem to jsem tam mohla spát taky... co se dá dělat, vracet se už nebudu.

Pak už jsem jen hledala místo kde bych si mohla postavit stan - někde schovaná. Naštěstí se pak jedno naskytlo - turistická tam obcházela státní hranice a já jsem spala přímo na hranici, z žádný strany na mě nebylo vidět.

Snědla jsem konzervu tučňáka a v půl devátý usnula bezesným spánkem.

Kromě toho úmornýho stoupání je ta hřebenovka krásná, protože se pořád otevíraj výhledy na okolní hřebeny a Lysou horu... naštěstí na ni nemusim, z dálky to vypadá jako obrovskej kopec. Trochu jsem čekala, že na těch hřebenech bude nějaká místní Valašská architektura, ale docela normální baráky, málo původní architektury.

Taky jsem se těšila na Valašskou Kyselici, ale všude maj jen normální Zelňačku, Česnečku a smažák... jen asi jednou jsem viděla, že maj Halušky s Brynzou.