Den 16: Bobek–Portáš

Ráno po čtvrtý hodině mě vzbudilo strašný víření a bzučení jako kdyby se nademnou vznášel dron. Samozřejmě me chytla schíza, že Slováci nebo Češi nebo teď třeba Rusáci kontrolujou státní hranice, že uviděj můj stan a pošlou na mě nějakýho lesáka, kterej na mě naběhne. Takže jsem v 5 vstala a začala balit, v šest jsem už byla na cestě.

Jak jsem byla trochu dezorientovaná, tak jsem si to začala mašírovat na druhou stranu.

Měla jsem už jen litr vody, tak jsem doufala že si třeba na Bumbálce doplnim, ale vůbec nikde to nešlo. Pak jsem teda myslela, že v prameni Bečvy to půjde - Bečva, taková velká řeka - a našla jsem pramen, ale voda tam nebyla. Takže trošku schíza s vodou, mam ty Micropur tablety, tak jsem hledala aspoň nějakej jinej pramen nebo potok... ale prostě nic.

Pak jsem hodně stoupala úplně ztracenou cestou - sice značená, ale nikdo tam nechodí... a co sem neobjevila - kančí hovínka a stopy. Takže jsem měla pořád oči na šťopkách, ale stejně nevim co bych dělala, protože s tim batohem bych na žádnej strom nevylezla a než bych ho sundala, tak by byl kanec u mě.

O pár kilometrů dál byly značený nějaký prameny, jenomže to bylo tak slabý, takže bych to do tý petky nenačepovala - nebylo to ani na vyčištění zubů - smolík.

Pak jsem teda na mapě objevila, že má bejt nějakej Javořickej pramen - tak jsem se k tomu upnula, že si tam naberu a konečně vyčistim zuby... přišla jsem k tomu prameni a bohužel to bylo podobný jako ty předtim. Ale byla jsem už zoufalá, tak jsem vymyslela důmyslnej systém systém kamínků tak abych mohla načepovat aspoň litr a přidala tam tabletu. Nebylo to úplně košér... a o 10 metrů dál byla nádherná studánka s vývodem vody i sezením. Asi karma 😀

Trable s vodou zažehnány a šla jsem dál ke kasárnám nebo jak se to tam jsmenuje. To už bylo frekventovanější a potkávala jsem tam i lidi. Tady jsem potkala tři ženský a ptala jsem se, jestli je po cestě nějaká hospoda: "Jo, ale za tři a půl kilometru - Na Fráňu." Tři a půl kilometru - to je zadarmo, akorát jsem teda na mapě žádnou Fráňu neviděla... nakonec jsem musela sejít 600m z cesty, ale byl tam otevřený horský hotel Fráň - jsme totiž na Slovensku... a konečně mi to začalo dávat smysl ☺️

Dala jsem si konečně Brynzový halušky - měla jsem na ně hroznou chuť. Jenomže jak nejsem na takhle těžký jídla zvyklá, tak jsem snědla asi polovinu a víc jsem fakt už nemohla. A když teda přišel číšník, kterej byl takovej jako hodnej, ale divokej... "Vám to nechutnalo?!" "Ne, já prostě už víc nemůžu." "Tak já Vám to zabalim" "Ale já to nemam kam dát" a ukázala jsem na svůj bágl. "Já vám to dám do mističky" Takže jsem čekala při jaký příležitosti se mi halušky rozfckaj po celym batohu... do toho tam ještě pořád táhnu ty boty, protože před celou plnou hospodou se mi nechtělo vyndavat smardlavý boty a vyhazovat je tam předevšema do otevřenýho koše, kam všichni házeli kelímky 😀

Cesta po hřebenech Javorníků byla hodně frekventovaná, ale fakt nádherná. Vzpomínám si, že jsme to vlastně s Bédou šli spolu... ne kolem toho hotelu, ale byli jsme spolu v nějaký bačkárně a tam si Béda dával halušky a já kyselici.

Cesta byla zase nahoru a dolu, dost kamenitá a hodně kořenů a překvapilo mě, kolik jsem potkala cyklistů. Myslim že pro nezkušenýho a ne elektro cyklistu je ta cesta strašně náročná. Taky jsem potkala jednu holčinu která to tlačila - a to to ještě nebylo ani moc dokopce. Nahoře na ni čekal přítel... tak jsem s ní trošku soucítila a měla jsem pocit že vim, co si o svym příteli asi myslí 😀

Taky vlastně v těch Beskydech potkávám hodně běžců, často ve dvojicích. Maj stejnokroje nebo hůlky, minibatůžky... myslim si, že trénujou na tu B7.

Dál se cesta dost táhla, už jsem se těšila na chatu. Přišla jsem tam ve 4, takže dost brzo. Naštěstí mě už ubytovali - byli moc hodný a já jsem si stihla u okýnka ještě dát kyselici, který byl kotel... suprově jsem se najedla, dala si dvě pivka a odebrala se do pokoje, protože jsem si potřebovala všechno přeprat a powerbanka byla taky už skoro vybitá... kdyby mi odešla powerbanka a vybil se mi mobil, tak jsem v prdeli. Celý to trvalo asi hodinku - přeprat, dát sušit, dát sušit stan, karimatku, spacák... a najednou jsem dostala chuť na zbytek těch halušek, který se mi úplnou náhodou v tom batohu fakt nerozfrckaly a ještě jsem je dodlábla - díky číšníkovi, že mi je zabalil ☺️

Ta chata na Portáši kde jsem spala je neuvěřitelná. Tam snad svítilo sluníčko do deseti večer a ráno už od čtyř. Když je hezký počasí, tak tam fakt pořád svítí. Nevim jak v Beskydech když prší nebo když fouká... ale úžasný místo. Venku měli stádo malejch koziček - takovejch těch strašně chytrejch... jak si spolu hráli, skákali po střechách, po sobě, metali kozelce. Každý měla zvoneček - asi když se ztratěj... jak jsou vychytralý, tak hrozně utikaj - to mi vyprávěla známá, která je chová.