Den 19: Starý hrozenkov–Šibenický vrch

Ráno jsem v šest vstala, abych před sedmou vyrazila. Čekal mě prudkej kopec. Ještě jsem si na benzince koupila svačinu, protože jsem se zásobama večer trochu zatočila. Čekal mě asi 12 km pochod na Velký Lopeník a asi 700 m převýšení.

Vzala jsem si jen litr a půl vody, protože ženský co jsem včera potakala v Žítkové mi řekli, že na Lopeníku je otevřená rozhledna a paní tam každej den od 10 do 16 prodává ve stánku - i pivko. Stoupání nebylo tak krutý, docela to šlo. Navíc jsem neměla tak těžkej batoh.

Za chatou na Mikulčině vrchu jsem posnídala - a řikala jsem si, že si dám jen půlku - že to bude ještě dlouhá cesta - jako Bastien v Nekonečnym příběhu 😀️

V sedle pod Lopeníkem jsem potkala dva starce, jak opravujou turistický značení. Tak jsem jim děkovala za jejich práci, že bez značek bych byla dost v prčicích… Dali jsme se do řeči - odkud a kam jdu… pak mi popřáli šťastnou cestu a pokračovala jsem dál.

Na Lopeník už to bylo jen kousek… přišla jsem tam asi v půl jedenáctý, ale rozhledna zavřená, nikde nikdo, žádná voda, žádný pivko ☹️ Zblajzla jsem druhou půlku housky, napila se a vyrazila na Květnou. Měla jsem už docela málo vody, ale mělo to bejt jen sedm kilometrů - i když ještě přes jeden hřeben.

Cesta dolu byla příkrá, tahalo to hrozně za stehna. Byl to krásnej bukovej les a všude kvetl medvědí česnek a další byliny. Moc hezky to tam vonělo.

V půlce stoupání na hřeben nad květnou jsem potkala školní výlet. Dělali hroznej bordel, všichni měli v ruce petku a něčim se nalejvali. Byla tam cedule “pramen kyselky” nebo tak něco. Zaradovala jsem se, že si můžu nabrat vodu… snažila jsem se zeptat jedný z učitelek co to je za pramen, jestli to je pitný… ale úplně mě ignorovala, pořád okřikovala nějaký děti. Po několikátym pokusu o oslovění si mě konečně všimla a řikala, že to je místní kyselka - strašně dobrý, nejlepší na světě…

Dopila jsem svoji vodu a doplnila si z pramene a chtěla se napít až na hřebeni nad Květnou. Nahoře jsem otevřela flašku a málem se poblila, když jsem se chtěla napít. Smrdělo to jako žumpa, zkažený vajíčka nebo rozkládající se krysy… to pít nebudu a vydržim to do Květný.

Cesta z hřebene do Květný vedla po nádherný louce plný květin, takhle barevnou louku jsem snad ještě neviděla. Asi od toho název Květná.

V Květný byl krám, takže jsem doplnila zásoby… a batoh mi zase ztěžknul o 5 kg. Kousek od krámu byla i hospoda, kde jsem se stavila na oběd. Měli polední menu - čočkovou a vepřová se zelim. Chvíli jsem váhala, jestli si mam dávat i polívku - jestli to snim. Vzpomněla jsem si na včerejší mikro večeři a dala si oboje… Čočkovka byla tak hustá, že v ní stála lžice… druhýho byl tak obří kopec, že to vypadalo nezdolatelně. Nakonec mi ale zbyl jen jeden knedlik, protože mě už došla omáčka. Snědla jsem všechno 😀

Bylo hrozný vedro, ale naštěstí celá cesta byla ve stínu. Batoh byl fakt těžkej, takže mi to šlo pomalu. Už jsem přemejšlela, že na Javořinu nedojtu a někde to zakempim po cestě. Zachránila mě cedule Holubiho chata 1 km a to mi dodalo energii. Na chatu jsem došla v 5, takže okýnko zavřený… ale já si nesla vlastní ☺️

Chtěla jsem pokračovat dál po hřebeni abych se dostala mimo přírodní rezervaci a mohla si postavit stan. Našla jsem nádherný místo u horní stanice lanovky s úžasnym výhledem na všechno okolo. Nakonec jsem ani stan nestavěla a nebylo to potřeba. Usínala jsem s nádhernejma výhledema na západ slunce a krásně se mi spalo… nepřišel žádnej jelen, ježek ani jinej Bambi mě neotravoval.