Den 18: Valašské Klobouky–Starý hrozenkov

Spaní zatim nejdivočejší vůbec - po tý noci s teplotou. Usnula jsem krásně a najednou mě vzbudí nasraný dupání a nasraný mručení. Mě to vyděsilo a začala jsem vyšilovat co to je? Panebože medvěd, co budu dělat, co budu dělat? Proč jsem si tu konzervu neschovala aspoň do pytlíčku - musim ji takhle vystavovat na lavičce. Zvíře dál nasraně podupávalo a mručelo. Tak jsem si řikala - rychle vyběhnu, zabouchám těm lidem na auto a vlezu k nim. Pak mě došlo, že spíš než že k nim vlezu, tak mě ten medvěd před nima sežere a bude to jako v těch akčních filmech - oni budou koukat, jak mě žere.

Další nápad byl zabarikádovat vchod do kapličky karimatkou - to jsem zhodnotila že je asi blbost. Jestli to je medvěd a má hlad, tak si s karimatkou lehce poradí. Pak mě napadlo: "Nehejbej se a nedejchej, třeba odejde." Nakonec to dopadlo dobře - zvíře to vzdalo a odešlo.

Když jsem se trochu uklidnila a začala přemejšlet co by asi 3 km od Valašskejch Klobouků dělal medvěd, zvlášť když tam občas projede auto a je tam obří viadukt. "Ty si ale pitomá Zuzano - seš v Čechách, ne v Kanadě 😀 "

Pak mě napadlo, že to musel bejt nasranej jelen nebo laň, srnce a jejich štěkání poznám, těch se nebojim. Ale todle byl úplně jinej zvuk na kterej nejsem zvyklá. Kanci to taky nebyly, ty chrochtaj.

Když to zvíře odešlo, tak jsem ani nedutala a měla oči na stupkách. Nakonec jsem tvrdě usnula a spala až do rána.

Ráno po pátý mě vzbudil pták, kterej si usmyslel, že nejhezčí bude prozpěvovat u mě na římse. Takže jsem vstala, pobalila si věci a naštěstí hned vedle kapličky byla krásná studánka a potůček na ranní hygienu.

Vyrazila jsem před sedmou hodinou a potřebovala jsem to hodně napálit do Brumova, protože mě čekalo velice náročný stoupání na Karpatskej Javorník a nechtěla jsem to jít za úplnýho vedra, protože to měl bejt kurva kopec. Začátek vedl zase po cyklostezce, tak jsem se snažila to snažila hnát, ale zjistila jsem, že to nejde - hrozně mě píchalo to stehno. Ibalgin se nemůže na lačno, tak jsem si musela nejdřív sednout a dát si housku s patifu i když normálně snídám pozdějc. Vzala jsem si ibalgin a šáhla po rumu… pak mi došlo: “Ty vole, nemůžeš zapíjet ibalgin rumem, musíš si vyndat vodu.”

V Brumově maj hrad, ale opět se mi na prohlídku nechtělo. Dokoupila jsem si zásoby a tři litry vody. Bála jsem se, že cestou nic nebude. Koupila jsem si i litra půl piva, takže jsem táhle 5,5 kilo navíc.

Byl to teda kurňa kopec. Strašný stoupání. Hrozně prudký a když už jsem to vzdávala že si rozbalim Tyvek a dám pauzu, tak naštěstí cesta se stočila, začala traverzovat a už to nebylo tak náročný.

Ten traverz pak přes nádhernou alpskou louku. Ani v Beskydech takový nebyly. Fakt krása. Pak přišel elektrickej ohradník, kterej jsem statečně podlezla. Řikala jsem si, že to bude jako předtim - tam žádný krávy nebudou, dyť to je turistická cesta… a byly 😀 . Nejdřív jedna - tý jsem se nebála… pak jich bylo deset a trošku jsem znejistěla. Radši jsem přelezla zpátky ohradník, obcházela to a doufala, že se dostanu zpátky na modrou značku. Naštěstí hned za ohradníkem vedla znova… a v ohradě se pásla hromada mladejch bejčků s jalovičkama.

Dál až na Javorník to bylo pozvolný - zadarmo a v pohodě.

Z Javorníku se šlo pozvolně po hřebenovce mírně z kopce dolu krásnejma bučimama. Bylo to moc pěkný. V jednom místě bylo hodně rozbořenejch stolečků, laviček, chatiček, dvě rozpadlý kadibudky… narazila jsem na ceduli: “Místo setkávání Čechů a Slováků” - aha, proto bylo tak rozbořený 😀 Dneska se setkávaj maximálně u hokeje nebo fotbalu a to se podle mě moc nebratřej.

Na mapy.cz jsem si našla nejkratší cestu do Starýho Hrozenkova. Vedla přímo dolů do Kopanic, hodně, hodně se klesalo cestou po který se nedalo jít. Byla šíleně rozježděná od lesáků že to nešlo jít, musela jsem si to vyfotit. Pořád jsem to někde obcházela lesem. Ale řikala jsem si - to je přesně ono, takhle jsem si to představovala. Aby se do Žítkova k těm bohyním nikdo nedostal, tak i cesta musí být strastiplná.

Stále jsem klesala a měla jsem mráz po celyim těle. Strašně jsem se těšila, že uvidim místo Žítkovskejch bohyní. Tu knížku jsem četla před deseti lety, byla nádherná a já jsem se konečně mohla podívat místo, který jsem tak dlouho toužila vidět.

Pak bylo cestou spoustu luk na prudkých stráních - neposekný ani spasený. Plný bylin. Řikala jsem si, že to jsou přesně ty místa kam bohyně chodili sbírat byliny, kterýma pak léčili svý pacienty.

Cestou byla soustava malých baráčků nebo chatiček, které byly buďto daleko na prudký stráni nebo přes potok - velkej jako Vošmenda - ke kterým vedl malý mostek a tam měli svoje schovaný království.

Jelikož jsem se řídila nejkratší trasou na mapy.cz, nekoukala jsem opět na vrstevnici. Poučení do příště. Nevšimla jsem si, že ten kopec co jsem sešla musim zase na Žítkovou vystoupat. Strašně jsem si nadávala, protože to šlo obejít - sice delší cestou, ale po vrstevnici a ten kopec jsem si mohla ušetřit. Mrazení a povznesená nálada mě přešla. A jelikož penzion a restaurace na Žítkové vaří jen o víkendu, sedla jsem si do zastávky a poobědovala párky z Brumova. Po jídle jsem se vydala stoupat, nedalo se nic dělat. “Když jsem pitomá, tak jsem pitomá a musim si to vyžrat.” Naštěstí bylo po bouřce a nebylo takový vedro. I tak jsem se potila jako prase. Vystoupala jsem nahoru na Žítkovou kde vlastně nic nebylo. Obecní úřad, hospoda na prodej, ne chaloupky ale spíš takový nový baráky. Pokračovala jsem teda dál do Hrozenkova, kde jsem měla zamluvený ubytování u turistů za 350. Měli to bejt jen tři kiláky, takže pohoda, už jenom kousek a budu tam. Ale Hrozenkov je zase dole, takže jsem zase ty tři kiláky musela prudce klesat do Starýho Hrozenkova, kde je hraniční přechod. A věděla jsem, že další den ráno budu začínát mazeckym stoupáním na Velký Lopeník.

Celou cestu jsem se bavila propichováním puchýřů na pažích. Některý byly tak velký, že mi to až ocáklo obličej. Motorest recepci nemá, musí se na benzinku. Paní si vzala občanku, skásla mě, okopírovala si očkovací průkaz a mohla jsem se ubytovat. Byla tam i hospoda, takže mě čekala večeře. Měla jsem hroznou chuť na smažák! Nejdřív jsem si dala pivko, zeptala se do kolika vařej a šla se trochu omejt a zkulturnit. Dala jsem si ten smažák. Měla jsem hroznou chuť na zeleninu, tak jsem poprosil, jestli místo hranolek by mě k tomu nemohli dát salát. Prej bez problémů. A přinesli mě úplně malinkatej smažák a malinkatej smažák… k tomu dvě pivka a chtěli 250… všude potřebujou vydělávat.

Už od začátku co jsem přišla naproti u stolu seděl mladý pár a domlouvali si catering na svatbu. Už když jsem si dávala to první pivko, tak se bavili co tam budou mit za jídlo - kolik řízků, jaký řízky, tortily, sekanou, sladký, palačinky, dortíky, štrůdly, guláše, jaký polívky, dipy k masu… pak se jich týpek zeptal jaký chtěj stejky - z jakýho masa. Já svatby obecně moc nemusim, protože mam problémy s nadváhou a tam je dycky tolik jídla na který já můžu jen koukat a držet se. Ale po tomhle treku bych jim na tu svatbu klidně šla a sežrala bych tam odevšecho úplně všechno, až bych praskla! Ale když týpkovi odpověděli, že hovězí stejky nechtěj, tak se mi se řekla že nikam nejdu! 😀

Protože jsem se po tý večeři cejtila málo najedená, dostala jsem večer hlaďák… takže jsem snědla celou konzervu tučňáka, obě dvě jabka a kupodivu mi nic nebylo - jestli mi ta cesta vyléčila alergii... nevim. Ještě jsem si došla pro plechovku piva a dostal jsem ještě na něco chuť, takže jsem ještě koupila s dotlačila brambůrku. Hustej hikers hunger 😀