Den 22: Lednice–Jáňův dvůr

Ráno jsem se vzbudila v pět hodin, byla jsem krásně vyspalá, odpočatá. A ještě v posteli jsem se těšila, že uvidim Mikulov, vinice, Svatej Kopeček… prostě celej kraj vína a pohody a že si to budu moc užívat.

Bohužel když jsem se postavila z postele, tak jsem se okamžitě zkácela k zemi a málem si rozbila hlavu o protější postel, protože mě projela paralyzující bolest od kotníku do celýho těla. Na zemi mě polil studenej pot a roztřásla sem se po celym těle. Koukala jsem na kotník - nebyl oteklej, žádná modřina a ani si nevzpomínám, že bych si ho někde vyvrkla nebo si s nim něco udělala.

Při druhym pokusu vstát jsem spadla na postel. Prostě to vůbec nešlo vertikálně zatížit. Ohromná bolest.

Řikala jsem si: Tak jsi došla, GAME OVER, "Hasta la vista, baby", You Failed… Představa, že budu muset trávit zbytek dne trávit v zatuchlý kukani ve vedru se mnou zatřáslo ještě víc. Sebrala jsem si věci a odbelhala se do sprchy - protože jsem ji večer trochu nestihla - a doufala, že sprcha tomu udělá aspoň trochu dobře.

Ještě že bylo 5 ráno a v kempu kromě pár pejskařů nebyl nikdo vzhůru. Těch 100 metrů do sprchy bylo strašnejch. Na kotník jsem se nemohla postavit a šla jsem to asi 10 minut…

Vybrala jsem si jedinou sprchu s dveřma a židličkou… řikala sem si jaká sem úžasná žena, že jsem si vybrala to nejlepší… prdlajs. Světlo bylo na čidlo který mě za zavřenejma dveřma neregistrovalo, takže jsem nahatá hopkala jednonož přes koupelnu, aby se mi rozsvítilo.

Kotník nepovolil ani po sprše, takže jsem si dala ibáč, nasnídala se a doufala, že se to nějak rozejde. Rychlostí devadesátiletý babičky s chodítkem jsem vyrazila směr Apollónův chrám, Tri Grácie do Mikulova, PARÁDA.

Bylo fakt úžasný, tuohle rychlostí se na mě vyžívali všichni komáři z okolí. Každej kilometr jsem brala jako vítěžství. V nejhorším jsem chtěla dojít jen do Mikulova a přespat tam, zůstávat dva dny v Lednici na jednom místě se mi nechtělo.

Naštěstí asi po pěti kilometrech kotník trošku povolil a jakš takš se dalo jít - líp než babička. Samozřejmě to bylo cejtit, ale mohla jsem aspoň jít. Bohudík cesta vedla po rovnině po zpevněnejch cestách. V Jeseníkách - nahoru dolu po kamenech bych to absolutně nedala.

Kolem poledne jsem se došourala před Mikulov kde je hrozně zajímavej lom s kioskem. Do toho lomu se choděj lidi koupat - má to však jeden háček - je tam hrozně málo místa na ležení. Takže aby si tam nešlapali po hlavách, je omezenej počet lidí a kdo se nevejde, čeká před bránou než mu někdo uvolní místo. Kiosek je trochu vtipně před bránou, takže když si jde někdo zevnitř na extra propustku pro pivo, lidi venku už lačně koukaj ke vstupu, ale on si jde jen pro pivo a zase zpátky 😀

Co bylo fakt neuvěřitelný - v kiosku točili KRAKONOŠE! Paráda - oproti tomu přesládlýmu řidkýmu Radegastu (Pozn. Béda: Radegast je přesládlej? Ten je po Krakenoj jedno z nejhořčích piv - dokonce na to maj reklamu: “Život je hořký. Bohudík.” ale ostatní piva v Asii jsou často sladký patoky - čest výjimkám)

Na pána v kiosku jsem zahlásila: “To koukám, že na Moravě točíte Krákoru, já jsem totiž z Krkonoš.” Pán na mě kouknul jak na debila, ‘hodil’ po mě pivo, “pětařicet”, a víc se nebavil 😀

Dopila jsem pivko a vyrazila na jedinej kopec na trase - Svatý Kopeček. Moc jsem se těšila a chtěla tam poobědvat. Nahoře se koncentrace turistů se trochu zvýšila, ale pořád to šlo. Těšila jsem se na jídlo, konečně jsem měla nějakou zeleninu - salát Coleslaw. Po rozbalní jsem zjistila, že jsem trochu sekla, koupila jsem si celerovo ananasový salát - na celer i ananas jsem alergická 😀 Světe div se - nic mi to neudělalo, ani mě nesvědil jazyk. Asi jsem si nějak vyčistila ty alergie ☺️

Mezi jinejma turistama byly nahoře i dvě skupiny Bright to Be… a mě to přišlo strašně trapný 😀 Kdybych se náhodou já měla někdy vdávat, tak mi prosimvás holky připravte čtyřiceti kilometrovej vejlet, spaní pod širákem a cattering v nějaký čtyřce - pivo a párky.

Po obědě jsem sešla do Mikulova - ještě jsem si prohlídla místní krásný uličky a pokračovala do kempu - mělo to bejt dalších asi 15 km - Jáňův dvůr. Po telefonu byl pán hrozně veselej a avizoval, že večer bude gril s rybama… tak jsem se těšila že konečně budu mit něco jinýho než knedlíky nebo chleba s paštikou.

Kemp Jáňův dvůr byl naprosto úžasnej. Nejen že mě pán přivítal potřesením ruky a gratuloval mi k mýmu výkonu… ale ukázal mi celej kemp a dokonce mi nabídnul, že si nemusim stavět stan, ale můžu přespat ve stodole. Podle předpovědi mělo v noci pršet, tak mi to ušetřilo balení mokrýho stanu a bylo to pohodlnější.

Byla jsem moc ráda, že i přes komplikace s bolavym kotníkem jsem zvládla ujít přes 30 km a neskejsla někde na místě. Muselo to vypadat dost komicky, protože jsem pořád dost kulhala a lidi co byli v kempu si museli myslet, že jsem úplně ožralá 😀

K večeři mi pán udělal Tolstolobika… sám ho griloval přinesl mi ho se salátem, s přílohou, všechno bylo moc fajn.

Bohužel mě zastihla zpráva, že Bédův děda umřel… v kempu neměli jeho oblíbenou Becherovku, tak jsem mu připila slivovicí ☹️