Den 23: Jáňův dvůr–Znojmo

Ráno jsem se krásně vzbudila. Nademnou měli hnízda vlaštovky nebo jiřičky (já už to asi nepoznám) a krmili mláďata, takže docela bordel… a samozřejmě všude kolem nasráno, naštěstí spacáku zůstal netknutej ☺️

Velice obezřetně jsem se postavil a zatěžkala kotník a bylo to 50% lepší, takže jsem měla radost, že budu moct normálně jít. Pomalinku jsem sešla ze schodů do koupelny a kotník pořád držel. Protože jsem nestavěla stan, už před sedmou jsem byla schopná vyrazit do Znojma.

Začala jsem hlemýždím tempem, abych to šetřila. Bohužel se to každým krokem horšilo a horšilo, až se bolest stala nesnesitelnou. Kulhala jsem jak debil a každých deset metrů jsem musela odpočívat. Když jsem timhle tempem ušla asi 8 kilometrů, vysrala jsem se na to, zašla si asi kilometr na benzínku a tam si koupila RUM. Snídala jsem na benzínce chleba s paštikou a zapíjela to rumem. Lidi co brali benzín na mě koukali všelijak, ale mě to bylo jedno.

Belhala jsem dál těch zbývajících 30 km do Znojma. Cesta vedla po rovině podél železniční trati. Zrovna projel kolem vlak s nápisem Znojmo. Napadla mě nestydatá myšlenka, že na další zastávce sednu na vlak a nechám se dovýst. Ale to by bylo podvádění. Taky mě napadlo si s tim dojít ve Znojmě do nemocnice… ale co mi na to doktor řekne: “Klid a obkládeček.”

Na tý rovině šíleně foukalo… a i když s tou krosnou mam asi 150 kilo, pořádně to se mnou lomcovalo… každej poryv mě samozřejmě ještě píchlo v kotníku.

Po 15 kilometrech to naštěstí povolilo a já mohla bez kulhání jít dál. Já si myslim, že tomu pomohl hlavně ten RUM. Zkoušela jsem různý techniky - usilovně nemyslet na tu bolest, odmyslet si ji… nic nefunguje.

První hospoda byla po 28 kilometrech a vlastně to bylo zase jen okýnko nějaký pizzerie. Byl tam jeden mini stoleček. Piva měli jen lahvový, ale sere pes, chvála bohu za hospodu. Bylo až neuvěřitelný kolik toho měli na jídelním lístku, to byly stovky jídel. Pizzy, haburgery, wrapy, tortilly, gyrosy, smažený věci… asi deset minut jsem bloumala co si dám, nakonec vyhrála tortilla s gyrosem. Koupila jsem si dvě piva protože jsem měla žízeň a samozřejmě to dostala zabalený s sebou. Bylo mi to jedlo, tak jsem to začala dlabat u ministolečku. Když už jsem to měla skoro celý snědený, všimla jsem si, že mi celou dobu kape šťáva na kraťasy a ten ministolek… takže jsem byla zasraná jak jetel. Ještě že mam vlhčený ubrousky… když jsem se pro ně natahovala do batohu, zvrhla jsem to pivo. Takže nejen že jsem ji to tam pokapala, ale ještě i polila pivem - to maj za to, že mi to nedali na talíř 😀

Dál už to měl bejt jen kousek. Volala jsem do kempu a byli tam jen do 8, ale týpek řikal, že když to nestihnu, tak to nějak vymyslíme. Super, měla jsem jistotu, že i když se tam dobelhám v 11, mam spaní. Stihla jsem to v pohodě do 8, dala si pivko a sedla si v hospodě. Byl to kemp - Beach club, takže tam měli hřiště na beach.

Naproti u stolu sedělo několik beach volejbalistů - už na první pohled to byli takový hezounci… a se zájmem si mě prohlíželi. Pak jeden zahlásil: “Tu bych nebral!” a všichni propukli v obří smích. Divný, protože jsem si myslela že po těch 23 dnech a 800 kilometrech v lesích vypadám jako chlap. Dokonce si mě už párkrát někdo s chlapem splet… něco mě asi prozradilo, ale nevim co.