Den 34: Železná ruda–Nýrsko

Ráno jsem krásně vstala, vyhajaná i když pršelo, protožem spala - sice v předražený, ale chatce ☺️

Vyrazila jsem do Železný rudy, kde jsem potřebovala dokoupit zásoby a hlavně snídani, protože jsem ji v noci sežrala.

Měla jsem namířeno na překrásný Černý a Čertovo jezero. Snídala jsem u pohřebiště Barabů, což byla levná pracovní síla při stavění železnice a tunelu na ní. Zemřelo jich tam asi 80.

Stoupání k jezerům nebylo tak hrozný, docela to odsejpalo. Nebylo moc vedro. Došla jsem k Čertovu jezeru… to nebylo tak hezký a nebylo tam moc lidí. Těšila jsem se hlavně k tomu druhýmu, vzpomínám si, že je hezčí a hlavně tam posledně byl stáneček s pivem ☺️

U Černého jezera byla miliarda lidí, ale stáneček s pivem byl. Koupila jsem si pivo a rozhodla se posvačit. Tentokrát jsem se s tim nikam nezašívala, jedla jsem přímo na hrázi a pozorovala ty davy lidí a jejich rej. Bylo tam hodně školních vejletů… i školek. A některý studenti teda byly oblečený velice vhodně na horskou tůru. Vypadalo to, jako by se oblíkli úplně stejně jako ráno do školy.

Skoro nikdo z nich neměl pohorky - až na pár výjimek. Holky měly takový ty kráťásky ze kterejch jim koukala půlka zadku a byly vysoký až pod prsa. Mezi nima chodil učitel - mladej, hezkej kluk s obinadlama. Dvoum lidem převazoval kolena a holčině kotník. A dělal to pěkně blbě… chtěla jsem mu poradit, ale pak sem si řekla: “Nepleť se do toho, je to jejich boj.” Kdyby měl ovázat všechno, co bolí mě, tak ze mě bude mumie 😀

Je to krásný místo, je tam nádherně, průzračná voda, hezká příroda… Pak jen slyšim takovej hluk a normálně přijel vláček naplněnej lidma 🤦 Tak to je teda prda. Nedivim se, že tam je tolik lidí, když si můžou vyvýst zadek celej ten kopec ve vláčku.

Pokračovala jsem dál po červený směr zaniklá obec Chaloupky. Tam jsem chtěla poobědvat a dál jsem to měla mít ještě asi 20 km do Šerup, kde jsem si vyhlídla přístřešek za vesnicí u kostela.

Když jsem tak obědvala, uvědomila jsem si, jak mě všechno bolí - ibáč už dávno došel. Navíc měla večer přijít bouřka, tak se mi těch dvacet kiláků jít nechtělo. Koukla jsem do Map a přímo z tý zaniklý obce vedla modrá osm kiláků do Nýrska, kde je fajnovej kemp. Rozhodla jsem se, že dneska nebudu podávat žádný velký výkony a vyrazila do Nýrska. Udělala jsem dobře, protože při sestupování do Nýrska mě tak bolely nohy, že bych těch dalších dvacet vůbec nebyla schopná dát.

Paní co se starala o kemp byla velice milá a ochotná. Bavila se se mnou o cestě a jestli se nebojim takhle sama spát na divoko, odpověděla jsem, že se často víc bojim v kempu plnym ožralejch lidí. Paní mě naštěstí ujistila, že tady v kempu to je spíš pro rodiny s dětma… a taky bylo ☺️

V kempu pár lidí bylo - spíš jen rodiny s dětma. Uprostřed kempu byl prázdnej altán s lavičkama… nechápu, že ho nikdo neobsadil. Rovnou jsem zamířila k němu, vykyblovala si tam pod střechou věci a stan postavila vedle. To bylo super, protože když přišla bouřka, nemusela jsem hned zalejzat do stanu, ale mohla vegetit v altánu - pod střechou ☺️

Dostala jsem žeton do sprchy. Normálně to teče tak 3 minuty, někdy 4 i víc… tentokrát to bylo minutu a půl! Sotva jsem si stihla spláchnout šampón z hlavy. Aspoň byla teplá. V altánu jsem pozorovala blížící se bouřku, masírovala si bolavý nohy a na Wi-Fi koukala na Nekonečněj příběh… příště nesmim bejt tak nezodpovědná a jít si sednout na dvě hodiny do kuchyňky nechat si nabít powerbanku...