Den 38: Havran-Dyleň

Ráno jsem se vzbudila slunečníma paprskama. Krásně svítilo a altánek na Havranu byl hezky vyhřátej. Sice jsem se chtěla ještě chvíli válet, ale nechtěla jsem, aby mě tam našla rodina s dětma, jak se válim v altánku… takže jsem zabalila a vyrazila na cestu.

Ten kraj je fakt neuvěřitelně pustej. Jen cesty, občas zaniklý kasárna. Žádný domy, žádný zahrady, žádný turisti, žádný hospody. Prostě nic. Takže jestli člověk touží po tichu, klidu a nikoho nepotkávat, Českej les je ideální místo. Já jsem za celej den nepotkala jedinýho člověka. Protože to je takhle vylidněný, tak jsem nemohla nikde doplnit vodu a zásoby. Naštěstí jsem na mapě objevila benzinku kousek od cesty. Samozřejmě toho tam moc neměli – krom hromady alkoholu a cigaret. Koupila jsem vodu, nějaký pivko a naštěstí tam měli bagety, takže jsem si koupila hned dvě. Jednu jsem poobědvala přímo tam. Na to, že měla asi metr, jsem ji během deseti minut zvládla krásně zpracovat a druhou jsem si nechala k večeři.

Cesta pokračovala pustinou dál. Chtěla jsem spát na vrcholu Dyleň v nějakym přístřešku tam… nebo případně ve stanu. Ale vypadalo to, že večer bude bouřka. Tak mi nepřipadalo rozumný spát na vršku a zůstala jsem v ďolíku pod nim. Našla jsem si úplně krásný schovaný místečko, kde by mě nikdo nikdy nenašel. Bylo tam teda spousta komárů a mikro kurviček. Ale na to už jsem asi zvyklá. Mam po sobě asi tisíc štípanců, takže další stovka se už ztratí. Na bagetu ani nedošlo a rychle jsem usnula.

Jenže pak přišla zase bouřka. Šíleně to třískalo, vítr, déšť… a já byly podělaná, že když tam na mě spadne nějakej strom, tak mě najdou až pomocí vlčáků… nebyl tam ani signál a nikdo nemohl vědět, kde se nacházim.

Naštěstí to do rána přešlo a já se trochu vyspala.