Den 47: Hora Svaté Kateřiny–Český Jiřetín

Ráno Kristýna v 6 vstala a musela na autobus. Hrozně chcalo, takže všechno musela sbalit v tom největším dešti. Díky tomu, že má velkej a bytelnej stan, tak si všechno přetáhla k sociálkám a balila tam. V kempu jsme byli sami, takže nikdo nerušil. Vstala jsem s ní, abych se rozloučila, ale protože hrozně pršelo, tak jsem ještě zalezla do stanu a doufala, že to přejde. Naštěstí v 9 už jenom tak mžilo. Taky jsem balila na sociálkách… a přišla uklízečka. Zhrozila jsem se, že to bude jako minule v Ostravě – jak flákla s hadrem… strašně jsem se začala omlouvat, že tam balim a že jsem tam asi naťapala… a mile mě překvapila její reakce: „Jen si tady klidně dobalte, dyť já jsem tady od toho.“ Je super, jak na stejnou situaci může člověk reagovat úplně jinak…

Vyrazila jsem na Český Jiřetí. Šla jsem po německý straně po asfaltu – nechtěla jsem si hned ze začátku zmáchat boty ve vysoký trávě. Šla jsem ve stejnym místě jako minule, kde jsem potkala ohromou díru – s obrovskym tunelem… nebo něco takovýho. Když jsem to včera vyprávěla Kristýně, tak mi řikala, že tady je největší plynová stanice u nás. Že tudy vede veškerej plyn z Ruska.

Nakonec jsem stejně musela trávou, takže jsem měla boty zmáchaný. Asi po čtyřech kilometrech byl přístřešek, kde jsem posnídala. I pivko z benzínky jsem měla ☺️

Mezitím kolem mě zrovna procházela Žužu a Máša – dvě holky. Žužu už má dvě děti a Máša je její tříletá fenka. Posadily se ke mně a dali jsme se do řeči. Zuzka je už tejden na cestě, učí ve školce a taky plánuje obejít celou republiku.

Řikala mi, že v Mníšku by měla bejt restaurace. Vyrazili jsme spolu a fakt – byla tam obří vietnamská restaurace, kde úžasně vařili. I český speciality, ne ty jejich. Bohužel do restaurace nesměly psy. Takže jsme museli sedět venku, lehce mžilo, stoly byly mokrý, ale nedalo se nic dělat. Jídlo bylo naprosto luxusní, obrovský porce – ale i tak se mi to podařilo všechno sníst až do do posledního zrnka Stejně tak malá Žužu zdlábla řízek velkej asi jako A4.

Když jsme odcházeli, tak jsem zase uviděla bratrance. Přivítali jsme se a zvala jsem ho, ať jde kousek s náma. Ale on už měl namířeno opačnym směrem na rozhlednu a pak domu.

Cesta do Jiřetína ubíhala rychle, pořád jsme si povídali – já doufám, že jsem ji nevymluvila díru do hlavy… já jsem vlastně neměla plán, kde budu spát. Zuzka chtěla v nějakym přístřešku, ale moc jich tam nebylo. Cestou jsme potkali proti přechoďačku – taky sólo, tak jsme se ptali na spaní. Řekla nám o penzionu Barborka za 300, tak jsem si vzala číslo a už dál nic neřešila. Za tou vietnamskou restaurací jsme potkali velkej zanedbanej areál, kde bylo asi 30 plechovejch bud pro psy. Strašně agresivní, zavřený psy – větší plemena typu ridgeback a podobně – já se v tom přesně nevyznám. Takže buďto množírna, nebo množírna, kterou jsme vlastně poobědvaly… Trochu jsme se obě zhrozily, že jsme právě sežraly psa.

Zuzka docela mastila – na mě až moc. Jak už mam všechno bolavý – hlavně ten kotník… ale snažila jsem se ji stačit. Českej Jiřetín je moc hezká vesnička… pár baráčků kolem silnice – nic tam není, ale je to moc hezký. Rozloučili jsme se – ona šla dál do nějakýho toho přístřešku a já do penzionu Barborka. Bylo vtipný – docela velká chata a nikdo tam nebyl. Bohužel teda ani pivo. Vytáhla jsem tučňáka s chlebem, že povečeřim a najednou lup – probudila jsem se, v ruce nenakousanejch chleba, tučňák nedojedenej, svítí se, venku tma a je půl dvanáctý. Nevim – nějak jsem asi upadla do komatu. Je to divný, většinou se nejdřiv najim a až pak upadnu do komatu.