Den 48: Český Jiřetín–Habartice

Ráno jsem vyrazila směr Moldava, Cínovec a dál… neměla jsem úplně cíl, že si zase najdu nějakej přístřešek. Ráno jsem začínala zase vysokou trávou, takže boty i kalhoty prodojený až po kolena. Ale zase musim říct, že ty louky na Moldavu bylo nejhezčí místo v celejch Krušnejch. S nádhernejma výhledama, kytkama, potokama… doufám, že to na těch fotkách bude poznat ☺️

Na Moldavě – protože to je zase hraniční přechod – bylo hromada obchodů, vietnamek a tak… koupila jsem si jídlo, ale ještě bylo před desátou, takže hospody byly zavřený. Došla jsem na starý, rozpadlý nádraží v Moldavě a nasnídala se na lavičce před nádražím.

Došla jsem na Cínovec. Když jsem tam byla před 3 lety, byla to jedna hospoda vedle druhý. Teď byly otevřený jen 2 a jedna vypadala spíš jako bistro, takže na oběd jsem šla, do tý co vypada líp. Úžasně jsem se najedla.

Ráno jsem se zapomněla podívat na počasí a tady nebyl signál, tak jsem psala Béďovi… ten mi psal, že maj přijít ukrutný bouřky. Takže po zkušenosti se spaním sama za bouřky v lese – co už nechci nikdy začít – jsem se rozhodla pro penzion. Naštěstí jsem věděla, že v Adolfově je nějakej nově otevřenej a že chtěj jen 300 za noc. Béďa mi poslal číslo, zavolala jsem tam a měla zajištěnou záchranu před bouřkou. Potřeboval jsem to stihnout, než přijdou. Ale s tou pravou kulhavou nohou a levou taky dobitou už nejsem nejrychlejší jednotka a zrychlit moc nešlo. Dva kiláky před cílem už mě to skoro dostihlo. Začalo bouřit a bylo vidět, že do pár minut je to tady. Asi kilák a půl před penzionem mě na tý cestičce předjelo malinkatý modrý auto a náhle zastavilo. Vykoukla paní a jestli nechci svýst – jestli jedu do Adolfova. Naskočila jsem k nim do auta a oni mě ten poslední kousek dovezli. Z ní vylezlo, že jde taky Stezku českem a manžel jí dělá takhle support. Doufám, že mi diváci odpustí, že jsem se kilák a půl nechala popovýst, abych nezmokla. Před hospodou už byli dva přechoďáci, co jedou na těžko na kolech – se stejnym úmyslem. Chovat se v penzionu než se někde klepat za bouřky ve stanu. Uvnitř už byl jeden sólo přechoďák. Takže jsme si všichni dali pivka. Bohužel hospoda byla čerstvě otevřená, takže neměli vůbec nic k jídlu. Dali jsme si všichni piva a povídali si. Ten starší pár důchodců, co mě popovezli autem jsou vlastně z Tanvaldu a z Lomnice. Týpek sólo je taky z Lomnice. Takže jsme se krásně sešli v Krušnejch horách.

Dopila jsem třetí pivko a upalovala se najíst. Zítra jsem chtěla brzo vstávat. A stalo se mi to samý co včera – rozdělala jsem konzervu, začnu ji jíst a najednou se probudim o půlnoci. Pokoj celej rozsvícenej, žrádlo nedojedený… prostě jsem zase v půlce jídla upadla do komatu. Ale byla jsem moc ráda za penzion, protože venku bylo pořád bouřka a pršelo jako o život až do rána.