Den 49: Adolfov–Velký mlžný hřbet

Ráno se mi teda vůbec nechtělo vstávat. Venku pršelo, ale musela jsem. Zamířila jsem rovnou do sprchy, protože jsem se na to večer trochu vykvajzla. Sprcha mi udělala krásně po těle a v 7 jsem vyrážela z chalupy. Ten týpek co nás večer obsluhoval byl boží – už všem připravoval snídani, usmíval se a popřál mi šťastnou cestu. Trošku jsem zalitovala, že jsem nezůstala na snídani, ale do 8 se mi fakt čekat nechtělo. Já dycky ráno trochu pospíchám, abych toho ušla co nejvíc do oběda. A taky se dost často budim brzo, takže bych tam 2 hodiny koukala do zdi. Myslela jsem, že to střihnu do Děčína do kempu a konečně si tam vyperu ty smradlavý věci. Ale v kempu pračku nemaj a v Děčíně jsem nikde veřejnou prádelnu nenašla… takže jsem se na Děčín vyprdla – zbytečná zacházka. Stejně jsem se chtěla podívat do Tisý a do Ostrova. Na Ostrov mam strašně krásný vzpomínky z dětství. Ostrov Čarodějů. Od tý doby jsem tam nějakejch 25 let nebyla, takže jsem se těšila. Cesta vedla po červený, ale protože bylo po dešti, mžilo a byla mlha, tak jsem se na to vyprdla a šla do Petrovic po silnici. Díky tomu, že jsem měla suchý boty se mi šlo o poznání lépe. Cestou nebyla žádná lavička, ani přístřešek a já už měla docela hlad, takže jsem si sedla na tyvek přímo u silnice a rozbalila snídani. Měla jsem konzervu tuňáka, ale nějakym nedopatřením jsem koupila tu, která se musí otevírat otvírákem, kterej nemam… Nějakej týpek na netu popisoval, že když se vám tohle stane, máte plechovku dřít o asfalt a ona se otevře. Já jsem se na to vyprdla – ještě si to všude rozfrckám. Dyžtak vyžebrám někde otevířák nebo ji daruju. Zbyla mě jen houska se salámem a musim říct, že se mi ten salám konečně po 50 dnech začal přejídat.

Dostal jsem chuť na nějakou strašnou prasárnu jako vlašák, rumcajs nebo něco takovýho. V Petrovicích měl bejt krám. Když jsem scházela do Petrovic, potkala jsem Vencu. Už jsme ho předtim potkali s Bédou – ten s nim dokonce jel vlakem do Aše. Do Petrovic jsme teda šli spolu. Měl úplně stejnej nápad jako já – nejít po červený, ale po asfaltu, aby si taky chvíli užil suchejch bot. V Petrovicích řikal, že od 10 má bejt otevřená hospoda, že už má obrovskej hlad. On sebou netahá žádný jídlo a dycky se hrozně nají někde v hospodě.

Tak jsem šli – já teda spíš běžela, protože jeho tempo je ukrutný. Je zvláštní, že s timhle tempem jsme pořád byli na stejnejch kilometrech.

V Petrovicích byl velkej krám. Já jak jsem měla hroznej hlad a chutě, tak jsem si toho koupila strašně moc. Furt za mnou chodil jak debil sekuriťák. Tak jsem tak trochu znervózněla. U kasy na sebe něco s pokladní posunkovala a „To je ona, to je ona.“ Tak jsem se ptala co je za problém, a oni že prej tyhle baťůžkáře maj povinnost hlídat… „Nojo, ale já nemam kdo by mi ten batoh pohlídal, takže do krámu musim dycky s nim. Jestli chcete, tak se podívejte do batohu – nic jinýho než smradlavý ponožky tam není.“ To nějak zamluvil a pak ještě jsem musela paní ukázat občanku, protože jsem měla dvě pivka. Na jednu stranu je chápu, ale než by člověk sundal tu obrovskou krosnu a něco do ní narval, tak existujou jednodušší způsoby krádeží… ale prostě, baťůžkáři jsou podezřelí. Řikala jsem si, že teď si to asi užijou – kolem vede Via Czechia nebo Stezka ČESKEM a baťůžkářů tam budou mit hafo. Pak jsem si vlastně uvědomila, že Venca šel taky do krámu a jeho si nikdo nevšimnul… takže asi mladá holka s batohej je úplně nejvíc podezřelá, že jde krást.

Zašli jsem do hodpody – bylo fajn, že otevírali už v 10. Já si dala polívku. Venca chvíli vybíral a nakonec zhodnotil, že vlastně nemá hlad a místo toho si dal 3 piva 😀

V Petrovicích jsme si ještě vybrali z bankomatu a rozloučili se, protože já to jeho tempo fakt nedávám. Bolí mě úplně všechno a spíš se tak courám… a pro něj je pomalá chůze taky nepohodlná.

Začalo bejt docela dusno. Hodně jsem se potila, měla jsem dlouhý kalhoty i mikinu. Ale o žádnym svlíkání nemohla bejt řeč, protože tam byly velký útočný hovada, takže jsem byla ráda, že mě oblečení aspoň trochu chrání. Stejmě mě ty kurvy dostaly.

Osada Ostrov je krásná. Za tu dobu se tam skoro nic nezměnilo. Pořád ty stejný rozpadlý chatky, hospoda taky stejná – i vevnitř, co si pamatuju. Kemp z poloviny plnej a chatky úplně plný. A samozřejmě taky neměli pračku… takže jsem šla do hospody. A maj to tam asi horolezci nějaký alternativiní, protože půlka menu byly vegetariánský jídla. Já jsem zrovna na nějakou alternativu neměla náladu, takže jsem si dala obří česnečku a vyrazila dál na Sněžník.

Na Sněžníku byla otevřená hospoda, která mě vcucla na pivko. Tam jsem zase potkala Vencu, kterej to tam už zakempil v penzionu, aby si trošku odpočinul, nabil a tak. Jelikož tam byl dost brzo, tak chtěl ještě na lehko vydupat na Sněžník, ale já jsem se bála, protože se zase blížila buřina a věděla jsem, že není o co stát. Před třemi lety jsem se asi dvě a půl hodiny klepala v přístřešku pod Sněžníkem a čekala, než ta bouřka odejde. Bohužel jak to je stolová hora, tak to funguje jinak – když přijde bouřka na tu horu si sedne a je tam až do rána.

Takže spaní v lese jsem opět skrečovala a našla jsem si přístřešek u Maxiček. Docela jsem mastila, abych to stihla ještě před bouřkou. Byla jsem tam v 6 a zakempila tam. Jelikož tudy veda ta Stezka ČESKEM, tak jsem potkávala hodně lidí co jdou kolem. Nejdřív jsem si myslela, že budu dělat jako že tam jen jím, ale nespím. Po hodině mě to přešlo, vytáhla jsem si spacák, karimatku a na nějaký skrejvání se vykašlala. Stejně dycky ráno a večer potkávám po přístřeškách pospávat lidi – nebo klidně i ve stanu u cesty a nikomu to nevadí.

Asi v 8 dorazil Jarda – muž ve středních letech, muzikant z Olomouce. Už jsme se párkrát potkali. Zeptal se, jestli může spát v přístřešku se mnou. Byla jsem ráda, že si aspoň mam s kym povídat a nevypadám tak blbě – jako sama holka. Po něm pak přišli ještě dva mílaři – holka s klukem. Neuvěřitelný do jak malinkatýho batůžku se lidi na 1000 mil vejdou. Holka už vypadala, že už dost kulhá, tak jsme jim nabídli, že můžou spát s náma – to nechtěli, tak jsme jim našli přístřešek v Maxičkách u rybníka – asi 2,5 km. Vybil se jim mobil...

Bylo docela chladno. Hodně foukalo a stále ještě hrozilo, že přijde déšť. Přístřešek byl docela otevřenej, takže jsem si připravila tyvek. Po devátý jsem usnula jako poleno. Večer ještě kolem někdo prošel a hluboko v noci v protisměru prošla parta lidí. Nechápala jsem kam jdou a kde chtěj spát – bylo jich fakt hodně. Jen koukli, že tam někdo spí a šli dál.