Den 51 Mezní Louka - Lipová

Sakra zase všude slimáci, tentokrát naštěstí nenalezli dovnitř. Musím mít asi prdlou podlážku, protože je v ní ráno vždycky spousty vody, ještě že mám velkou nafukovačku, která mě od ní izoluje. Stan balim již klasicky celej mokrej, bohužel nikdy se cestou nedostanu k tomu, abych ho na sluníčku (když se objeví) dala vysušit, takže ho večer zase stavím úplně mokrej.

Dnešní plán byl dobýt nejsevernější bod a pak přespat v přístřešku někde na hranicích… podle mapy jich tam je spousta. Na cestu jsem se moc těšila, vedla přes tu část Českosaského Švýcarska, kterou jsem neznala. Cestou byli cedule s nápisem vstup na vlastní nebezpečí - hrozí pád stromů, ale obcházet se mi to nechtělo. To nebezpečí podle mě nespočívalo v tom, že na vás ty stromy spadnou, ale že už spadly, přehradily cestu a vy se teď mezi těma kládami musíte prodírat, složitě přelézat, podlézat nebo obcházet. Nebylo to moc příjemné. Nakonec jsem se prodrala do kaňonu, který pohodlně vedl až k hranicím do Německa. Cestou byla rozhledna, bohužel obzor byl v takovým oparu a lenost tahat se s krosnou do schodů vyhrála a já jsem ji minula. Sama sebe jsem přesvědčila, že žádný výhledy nebudou.

V Mikulášovicích mají koupaliště a fajn hospodu. Bohužel jediný jídlo pod stovku co tam měly, byly plnění knedlíky uzeným se zelím a porce mě úplně neuspokojila… se hold někde dojím chlebem s paštikou.

Cestou jsem vyhlížela historickou továrnu na nožíky tzv. „rybičky“ myslím, že v mládí ji měl doma každý a já ji určitě ještě taky někde mám. Kousek za Mikulášovicema mě dohnal Venca, sedli jsme na pivo a dohodli se, že na ten sever půjdeme společně a on pak půjde spát do penzionu kvůli hrozící bouřce a mě bude stačit přístřešek. Vencovým brutálním tempem jsme byli za chvíli tam.

Volal mi Béda kde jsem. Já odpověděla, že jsem 20 min od cíle. Hrozně se divil, jak je to možný, že jsem tam měla být až o den dýl. Skoro na mě vyjel, až jsem se omlouvala, že jsem taky rychlá. Chtěl za mnou přijet. Později jsem se dozvěděla, že měli za mnou druhý den všichni přijet a u toho přístřešku na nejsevernějším bodu na mě počkat a překvapit mě s velkou grilovačkou. Ach jo taková škoda, byla by to fakt pecka, ale ono se fakt hodně těžko odhaduje, kde budete v tu a tu dobu.

Přišla bouřka, všude lítali blesky a lilo. Venca žádný ubytování v Lipový nesehnal, ale majitel penzionu mu nabídl přespání před hospodou v pergole nebo v tribunách fotbalového hřiště. Venca mě přesvědčil, abych šla s ním, že si aspoň stíháme dát večer pivo. Stejně jsem chtěla jít přes Lipovou. Rodina Polaneckých od tamtud pochází. Chtěla jsem si prohlídnout hřbitov, jestli nenajdu hrob mých předků a ještě se pozeptat na Polanecký v hospodě. Do Lipový jsme dorazili kolem půl deváté trochu zvlhlý. Fotbalový tribuny vypadaly velice útulně, uvnitř sice koukali místnáci na finále ve fotbale, ale v klidu nás tam nechali přespat, takže paráda. Ještě jsme stlihli super večeři v hospodě u Pytláka.

Když jsem zalezla do spacáku okamžitě jsem upadla do kómatu. Venca mi to druhý den záviděk, páč nemohl zezačátku usnout, já mám spíš problém, že usínám všude na lavičce, v zastávce, v hospodě prostě úplně všude kde se zastavím. Možná bych usnula i ve stoje s krosnou.