Den 11: Andrejcová - Čertovica

V Andrejcový jsem byla na pokraji sil, nohy jsou totálně dobitý. Zmizela mi příčná i podélná klenba… já jsem z nohy měla… loď, jak to bylo napuchlý. To bylo úplně šílený. Kdybych šla na podologický vyšetření a obtiskla jim tu svoji napuchlou plosku, tak by ani nevěděli, jestli to je lidská noha… peklo. Bylo zvláštní, že z celý chaty jsem vstala jako první - jestli všichni čekali kdo první vstane 😀 Mam takovej pocit, že to je tak celou dobu. Vždycky vstávám první a ostatní chvliku po mě. Nebo jestli je vzbudim - i když se snažim bejt co nejtižší. Peklo bylo slízt ze žebříku a dojít si 100 m na latrínu… já to šla deset minut a asi deset holek mě předešlo 😀 Styděla jsem se a všichni si museli řikat: “Ty tady končíš, holčiko.” Končit uprostřed Nízkých Tater, kde nic neni… to moc dobře nejde. Kdyby tam byl chatař a nějak ho ukecala, že tam můžu zůstat - i když normálně se to nesmí… ale on tam nebyl. Co bych tam bez jídla, bez piva, bez signálu celej den dělala. Hlavně teda bez toho piva 😀

Takže jsem se po dalších dvaceti minutách vrátila z hajzlíku, sedla jsem si a přemejšlela co dál. Nemá smysl scházet někam do dědiny. Tady nic neni - žádný penziony, takže mi nezbyde nic jinýho, než jít dál. I když nejsem zvyklá snídat takhle ráno, takže jsem si dala chleba s paštikou, cibulí a sýrem, kopla tam dva ibáče a že to zkusim, no. Chata plná lidí, takže nebylo kde si zabalit. Balila jsem si na mokrym paloučku před chatou s tim, že jsem čekala až všichni odejdou, aby neviděli, jak klopýtám dál. Do sedmi hodin byla vyklizená celá chata. Ty lidi tady jsou vycvičený, vstávaj brzo a mastěj.

Takže jsem vyrazila dál. Šla jsem jako kdybych venčila činčily. Vůbec to nešlo, strašně to bolelo, bylo to hrozně pomalý. Stejně jsem neměla na výběr, takže jsem si řikala, že i když timhle tempem dojdu v deset, tak dojdu v deset, no. I když po devátý vylejzaj medvědi, tak mě třeba sežerou… nic jinýho mi stejně nezbejvalo.

Moc to teda nepřecházelo. Když jsem šla po rovince, tak si nohy docela zvykly. Ale když jsem šla do kopce, tak se zase krev nahrnula jinam a začalo to zase šíleně bolet. To samý z kopce. Naštěstí i svym hlemýždím tempem jsem se tam pořád předcházela s nějakym slovenskym párem, tak jsem se necejtila úplně jako nejpomalejší looser. Když to daj na Čertovici oni, tak musim taky.

Pak přišlo šílený klesání do sedla Priehyba. Člověk jde dolu ještě pomalejc, než leze nahoru jak je to krutopřísně prudký. Jsou to velký schody - oslizlý, plný štěrku a musí se dávat pozor na každej krok. V sedle je odpočívadlo a studnička, tak jsem si chvíli odpočinula, protože to samý co se schází dolu teď přijde nahoru. Jenom během tý malinký chviky co jsem odložila batoh a skočila pro vodu mi ty nohy zase tak strašně napuchly a začaly bolet… takže jsem věděla, že nesmim odpočívat a musim jen jít a jít, nesmim odpočívat.

Ze začátku byla cesta z Andrejcový na Priehybu byla ještě dobrá, ale dál to bylo strašný, fakt stašný. Úzká cesta, klečí, musíš dávat pozor kam šlapeš. Cesta má tak 20 cm a dál je zarostlej břeh. Do toho to jde traverzem po úbočí, takže máš jedny hrany nohou otlačený a vůbec to neutíká, vůbec. Z tý Priehyby to mělo bejt 6 hodin, což nevypadalo tak strašně. Ale u cesty byly ukazatele na kterejch bylo třeba 3,5 hodiny a vedle toho naškrábaný 4,5… řikám si kterej … to tam naškrábal, ale naškrábal to tam správně, protože ty oficální časy byly hrozně podhodnocený. Ta cesta trvala mnohem dýl, než bylo napsaný na ukazatelích.

Někdy po dvanáctý - v jednu nebo ve dvě, přestal fungovat ibáč z rána a zase bolesti narůstaly. Zvlášť když se měnil terén. Takže jsem musela zastavit. Na stojáka - bez sedání - aby mi nohy zase neotekly - jsem do sebe kopla chleba se sýrem a dva ibáče, protože ty se nesměj brát na lačno, jinak začne bolet žaludek, jak to tam celý rozežere… to bylo vlastně od rána jediný jídlo. Mastila jsem dál. Naštěstí to docela zabralo a mohla jsem docala jít. Vtipný bylo, že jsem teda hodně pospíchala - poloběžela - a konečně začaly ty časy na ukazatelích vycházet. Takže Slováci asi nechoděj, ale poloběhaj 😀

Bylo to nekonečný, nekonečný… pořád jsem si řikala, že už budu jen klesat k Čertovici a pořád další stoupání a klesání. Samozřejmě celej den bez piva, bez zastávky… už jsem se jen modlila. Do toho se zatahovalo, krápalo. Jestli začne pršet, tak budu úplně v prdeli, jestli přijde bouřka, tak nevim co. Bylo to hrozně krizový a nekonečný.

Končně jsem se dostala do Sedla za Lenivou, ze kterýho to mělo bejt 20 minut k motorestu Čertovica, kde jsme měli spát v domčeku horkej služby. Tak s vidinou možná piva jsem nasadila běh. Byla to taková silnička, tak jsem fakt jsem klusala. Změřila jsem si to na mobilu, protože hodinky už jsem měla vyplý. I tim během mě to trvalo 20 minut 😀 Etapu mi hodinky nedoměřily, protože jsem nechtěla stavět kvůli dobíjení.

Asi v půl osmý jsem došla/doběhla do sedla Čertovica, kde měli bejt asi čtyři motoresty, čtyři hotely a měli jsme tam spaní. Spaní jsem věděla že máma, protože Adam to telefon domluvil. Předemnou byla hospoda, tak jsem si to zamířila rovnou tam, žejo… aby mi třeba nezavřeli. Jdu do hospody - tam tma. Sice byla otřevřená, ale vevnitř tma. Ajaja, tak jsem vycouvala jdu ven, proti mě paní v červenym trikotu…

“Vy už máte asi zavřený, co?”

“Jo, jo, my už máme dávno zavřeno…”

“A pivo bych od Vás nevyprosila?”

“Samozřejmě, sedněte si a já Vám donesu pivo.”

“Vy jste tak strašně laskavá… a náhodou nebylo by něco studenýho k jídlu?”

Začala něco drmolit a po chvíli mi došlo, že maj nějakej omezenej režim a maj jen dvě jídla - kapustnisticu a nějaký pirohy. Já byla tak prošitá, že bych snědla i veganskej špenát s tofu a výhonkama… donesla mi kapustnicu a já byla úplně nejšťastnější člověk na světě. Bylo vidět, že paní má ráda SNPčkaře. Dala se se mnou do řeči. Chválila, jak jsem statečná… že ona by se strašně bála. Dala jsem ještě jedno pivo, koupila si tři plešky a brambůrky na večer do domčeku, kdyby přišla… žízeň. Paní byla skvělá, bylo vidět, že na normální lidi takhle milá neni - někdo tam chtěl na záchod a toho teda vypoklonkovala 😀 Ještě tam vlastně přeběh velkej lišák přes cestu. Řikala, že to jen pan domácí, že je ochočenej, ale nemůže kvůli němu pouštět kočky…

Po jídle jsem teda došla do domčeku, kde už byly všichni rozjařený. Sice tam nevařil, ale měl točený… to jsem nevěděla, proto jsem si táhla z hospody ty piva… na to sere pes, dám si ty plechovky, protože to zítra nepotáhnu. Stejně na nic moc nebyl čas. Bylo po osmý, takže sprcha, přeprat fusekle, gatě… dala jsem ještě jedno pivko na terase, pokecali jsme o zítřejší etapě. Já jsem řikala, že vyrážim zase v pět - že to sice nemá bejt tak náročný, ale nechci přijít někdy v osum. Ostatní si domluvili u týpka snídani.

Radši jsem ještě zdlábla konzervu tučňáka - ani ne z hladu, ale protože mi to přišlo hrozně málo - od rána jsem měla jen snídani - půl krajíce chleba, pak svačina - další půlka… to mi přišlo strašně málo na ty šílený kilometry. Do toho jsem začala vyřizovat zprávy na mobilu - a jen jsem na něj šáhla, tak se mi začaly křivit prsty od křečí… ty vole 😀 Ani hovno, prsty se pořád kroutili, nešlo nic 😀 Nedostatek hořčíku - i když se s nim poslední dobou docela láduju. Já fakt nevim. Hořčík jsem měla nahoře v chatě, kam se mi fááákt nechtělo, takže jsem se snažila odepisovat na SMS těma zkroucenejma prstama a bylo to strašná prdel 😀

Magda - se kterou jsem byla na pokoji - se už chystala spát, takže jsem šla taky. Nadopovola jsem se hořčíkem, kterej fakt hned zabral, prsty povolili, docukla jsem pivo, tučňáka, brambůrky jsem nechala nedožraný a šla spát.

To spaní bylo pěkně na hovno. Celou noc jsem kejchala - jestli tam chodili z tý hospody kočky a lidi se tam mazlili v postelích nebo co… já nemohla celou noc dejchat… takže jsem se zase nevyspala :’(