Den 12: Čertovica - Ďurková

Čauky, zrovna je bouřka a já stojim pod dubem v sedle, takže mam čas vyprávět o předvčerejšim dnu. Spali jsme v sedle Čertovice. Já jsem se moc nevyspala, protože v tý posteli musela řádit nějaká kočičí banda, takže jsem pšikala, kejchala, smrkala a frkala celou noc. Ráno jsem zase vyrážela po pátý hodině - před ostatníma. Tady to je takovej evergreen - když spíš někde v sedle, tak tě ráno čeká výšlap sjezdovkou rovně nahoru… to už tady je normálka 😀 Když jsem vystoupala nahoru, tak se otevřely neuvěřitelně nádherný výhledy na Ďumbiér, Chopok a všechny ty vrcholy. Bylo to naprosto fantastický. Celá ta trasa z Čertovice na Ďurkovou byla fakt nádherná. Je to nejhezčí z celejch Nízkejch Tater. Pohoří hodně připomíná naše Krkonoše, ale je to mnohem monumentálnější. Je tam vude ještě spoustu sněhu. U nás by ty zbytky určitě ještě na skialpech sjížděl.

Když jsem se vyškrábala sjezdovkou nahoru, tak dál už to je takový pozvolný… před Ďumbierem mě dohnala parta a ptali se, jestli půjdu na Ďumbiér. Měla jsem dobrej čas, jsem poprvý v Nízkejch Tatrách a je to nejvyšší bod SNP, tak tam prostě musim ☺ Z Čertovice jsem si nešla ještě pivo, v sedle pod Ďumbiérem jsem nechala batoh, vzala si peněženku, pivo a vyrazila nahoru. Je to asi půl hodiny. Cestou jsem potkala nádherný stádo kamzíků, takže jsem je fotila jak protržená. Vyšla jsem nahoru, otevřela pivo a hezky zevlila ☺ Do toho jsem začala pociťovat silné nucení na velkou potřebu… což úplně chceš aby se ti stalo na vršku kam chodí docela dost lidí a neni tam žádnej keř, jenom šutry a sráz dolu 😀 Bylo to dost akutní, takže jsem přeskočila ohradu a zalezla za nějakou skalku… kde jsem evidentně nebyla první… takže jsem horu i pokřtila 😀 To mi připomíná, že kolegyni co loni taky sama obešla republiku jsem slíbila, že jí nechám hovno u Štefánikovy mohyly… tak jsem jí ho nechala na Ďumbiéru 😀

Ještě jsem zapomněla, že předtim je Štefánikova chata, kde maj okýnko, dobře tam vařej - čtyři polívky. Dala jsem si kapustnicu ☺

Dál se jde asi hodinu a půl na Chopok. Tam je chata pod Chopkom. To jsem nečakal - je to velká, moderní chata. Ono to je lyžařský středisko a je tam lanovka. Ta nejezdila, takže tam nebylo veľa lidí. Měli suprovej výběr polívek - paradajková, šošovicová, fazulová, dršťková, fazulová, kapustnica a vývar. Najedla jsem se, dala si pivko a vyrazila dál. Paráda. Cesta byla ze začátku pohodičková, dvě, tři hodiny se šlo mírnym terénem, ale pak to začalo utahovat. Už bylo šest hodin, bylo to pořád nahoru, dolu a ty kopce jsem už začala dost nesnášet… a ten poslední mě úplně rozsekal. Jmenoval se Chabenec. Já už myslela, že budu jen klesat na Ďurkovou a ještě se tam objevil nějakej zkurvenej Chabenec. Prudkej jak blázen. Cestou byli nějací kamzíci, takže jsem fotila… ale už jsem měla krev v očích a modlila se aby byl konec.

Nakonec jsem to vyšlapala a už jen hodinka a půl po takovym travnatym návrší a dolu do Ďurkový, takže jsem skoro sprintovala s vidinou teplýho jídla a piva. Počasí bylo celou dobu nádherný, takže všechno v pohodě… jen se teda už připozdívalo.

Jaká to byla úleva, když jsem uviděla chatu v ďolíku podemnou. Úplně jsem sprinovala. Ty dva Slováci co šli za mnou pak řikali, že nechápali tu neuvěřitelnou rychlost s jakou jsem seběhla na chatu 😀 Došla jsem před chat a tam nikdo. Na to, že tam měl bejt Adam a Štyria + pes… “Sakra, já jsem sešla ke špatný chatě! Já se z toho poseru.” Naštěstí byli všichni zalezlý vevnitř, protože venku bylo docela chladno. Jen jsem vlezla dovnitř, už mi podávali chlazenou plechovku a nalejvali borovičku na uvítanou. Ani jsem se nešla ubytovat a hned jsem dostala takový pohoštění ☺ Chatář zatopil, měl kapustnicu, čočkovicu a nějaký těstovini s masem, takže byla jistota teplý večeře a já byla šťastná, že jsem došla ☺ Ani jsem se nedošla ubytovat, jak jsme se tam zakecali. Začali jsme hrát “Znáte Evropu” po slovensky. Fajnovej večer.

Nad společnou místností je matracenlager. Vyloženě jen matrace naházený na zemi, takový trochu oslizlý a vopelichaný, ale po těch dnech na to už opravdu sere pes. Když tam nejsou štěnice nebo blechy, tak super ☺ V půl desátý jsem si šla lehnout. Usnula jsem během vteřiny. Jenomže ve dvě jsem se vzbudila opět na záchod. A na tědlech chatách bez elektřiny jsou kadiboudy sto metrů od chaty… je tma, všude medvědi… běžela jsem ke kadibdce, tleskala, rozhlížela se s čelovkou jestli neuvidim zářící knoflíky medvědích očí… ale dopadlo to dobře ☺ To samý cestou zpátky… ale jak jsem měla ztuhlý nohy, tak už to rychle nešlo… plazila jsem se nahoru k chatě - ať mě klidně sežere medvěd, já už prostě nemůžu 😀 Bezpečně jsem dorazila k chatě a se slastným pocitem, že mě nic nesežralo jsem zase usla.

Jinak je vtipný, tak jde člověk jen jednim směrem, tak mam opálenou jen půlku těla. Levý ucho mam přismahlý, levou ruku, levý lýtko… a pravý jsou docela v pohodě.

Povídání jsem trochu zrychlila, bouřka odešla, tak pokračuju ☺ Měla jsem docela štěstí, že mě zastihla v sedle a ne někde na vršku.