Den 10: Dedinky - Andrejcová

Zatim nejkrutopřísnější etapa SNP. V noci jsem se moc nevyspala, protože jsem měla opuchlý nohy z toho, jak jsem šla celej den v mokrejch botách. Při tý chůzi to tak nevadí, ale druhej den je to peklo. Noha je tak nateklá, že to vypadá, že každou chvíli praskne. Člověk se toho nemůže dotknout - je to strašně bolestivý. Neni to nějaký podlitý, nebo puchejře, je to prostě jen celý nateký. V noci když se toho dotkne deka, tak je to šílená bolest. Naštěstí mam vyzkoušený, že se to dá rozejtí - že se ten otok z toho vyžene. To, že už tejden nemůžu ohnout prsty je taková normálka. Při chůzi je tolik ohejbat nepotřebuju, takže kein stress.

Vstávala jsem v 5 hodin a i když jsem nechtěla ostatní budit, tak jsem věděla, že etapa je přes 40 km a 2200 m převýšení, takže jestli chci dorazit za světla, musim vyrážet hodně, hodně brzo a valit. Já bych si sbalila večer, ale Polská Magda šla spát hrozně brzo, tak jsem ji nechtěla budit večer s tim, že ji teda budu budit ráno ☺ Ale vlastně všichni vstávali po tej patej. Asi měli všichni pocit, že taky muserj vyrazit před šestou. Já jsem sice vyrazila první, ale ostatní mě velice rychle dohnali.

Ráno byly ještě hezký výhledy na klidnou hladinu Falcmanský Mašy. Dohnal mě Adam, kterej si chtěl ještě Telgártu nakoupit - musíte stihnout 700 m vejškovjech a 21 km do dvanácti. Ale on je fakt rychlej, takže jsem věřila, že to dá.

Cesta do Telgártu je taková docela pohodová - normálně by to byla krásná odpočinková etapa, ale ono by to pak nevyšlo dál ne spaní na hřebenech. Do Telgártu se to valí posledních 5 km z kopce a to pak bolí úplně všechno. Já mam už asi 350 km a to ty nohy fakt bolej. Asfalt z kopce a vedro je krutpřísný. Před Telgártem je taková maringotka - slouží jako kavárna, jenomže já bych si dala točený a pořádnej řízek, ne kafe s dortíkem. Ostatní se tam zastavili a já šla na náměstí sednout si do nějaký hospody. Červená vede přes náměstí takže tam za mnou přijdou, nebo si zamáváme a já budu vědět, že už začali stoupat na Královu Hoľu, což je nejbrutálně stoupání na SNP - doufám teda.

V Telgárnu neni VŮBEC NIC. Přešla jsem nějakej hotel, kde nabízeli denní menu s tim, že na náměstí něco bude. Přišla jsem na náměstí - který jsem málem přehlídla. Telgártský náměstí je křižovatka. Uprostřed křižovatky je rozcestník na kterym je rozcestník s nápisem “NÁMĚSTÍ”. Jabloneček je oproti tomu velkoměsto. To i Benecko je velkoměsto. Koukla jsem na mapy.cz a další hospody byly zacházka, tak jsem se vrátila do hotelu jako vůl. Jedinej hotel ve “městě”, bylo zrovna 12, takže zrovna dávali obědy a bylo to obsypaný miliardou lidí. Zeptala jsem se servírky, jestli obsluhujou i nehotelový zákazniky - že jo, ale musim počkat… když jsem viděla, že bych čekala asi hodinu a půl, navíc maj vývar a špagety, tak jsem poděkovala a vzala čáru zpátky do Telgártu, že tam zkusim najít nějakou tu hospodu.

První hospoda zavřená, druhá hospoda zavřená, třetí taky zavřená… ale když jsem strašně smutně koukala, že potřebuju aspoň doplnit vodu, tak mě nechali na terase. A když jsem odvážila se říct o jídlo, tak řekli že to nějak vymyslej, když budu jen na terase. Pak jsem si vlastně vzpomněla, že to byla jediná použitelná hospoda v Telgártě, jak o tom psali na SNPčkaři. Jmenovalo se to Apartments Club Telgárt, jenomže tam měli zrovna nějakou akci, proto byla zavřená a dovnitře se něsmělo. Nakonec mi donesli úplně výborný žrádýlko - s rejží, s kroketama, vepřový, kuřecí, ananas, burisnky… boží. Nadlábla jsem se dala dvě pivka a koukám, že už je půl druhý a je nejvyšší čas dát se do Královy Hoľy, což je tři hodiny do krutopřísnýho kopce - né žádný serpentiny, ale hezky rovně vzhůru po schodech. A nahoře žádnej odpočinek, fotečky… ale další tři hodiny na Andrejcovu, takže dost mazec. Během toho sezení, tak mi ta noha - co jsem od rána jakš takš vytlačila - stihla zase napuchnout. Začala nesnesitelně bolet, takže nezbylo než si vzít ibáč.

Do toho přišla Magda, že Heňa vzdává… že je na autobusové zastávke a nemůže dál. Tak jsem jí volala ať neblbne že jsem si takvy vzala prášek na bolest, že jí kopce jdou, že je má ráda, tak ať kouká mzata nahoru… ona se opravdu zvedla a mazala nahoru. Hledáním hospody a vychutnáváním si dobrýho jídla jsem ztratila hromadu času. Do toho zasraný bolesti v ploskách a předemnou ještě 6, mym tempem spíš 8 hodin tůry. Z toho 3-4 hodiny do krutopřísnýho kopce… no nebyly to úplně nadějný vyhlídky. Ale dyť jsem tady od toho a prostě Královu Hoľu člověk musí dát… nebylo zbytí.

Vyrazila jsem jako voják na fronu… stoupání je dlouhý. Stoupala jsem to asi tři a půl hodiny. Nakonec to docela šlo. Pustila jsem si Letopisy Narnie a nakonec jsem to dala. Nahoře nebyly žádný prostoje. Vyšla jsem tam v 5:15. Nebyl čas na žádný oslavy. Kopla jsem rum, vodu, pár fotek a mazala dál. Před sebou jsem měla další 3 hodiny, což znamenalo, že na Andrejcovou přijdu v půl devátý, když nebudu stavět… a v devět vylejzaj medvědi, takže jsem mazala jak protržená.

Ale jinak to tam bylo nádherný. Králova Hoľa a ten vršek Nízkých Tater je naprosto, naprosto úchvatný. Výhledy na Vysoký Tatry, skalky, louky, romanťárna. Akorát teda jsem měla před sebou ještě tři kopce a tři sedla. Dolu Nahoru dolu nahoru dolu nahoru…

V půce cesty na Andrejcovou přestal fungovat ibáč a nohy začali strašně, stašně bolet. Takže nezbylo než si vzít další ibáč a běžet dál.

Docela jsem to stáhla a na Andrejcovou přišla v 7:57. Chata už byla plná - venku stály stany a Míša ze Štyria a pes mě přivítala s tim, že namaj pivo. Řikala jsem si že neni možná, kecaj… no ne, neni chatár, neni nic. Batoh šel dolu nasraně…

“Jak nemaj nic?”

“No neni tu chatár, nemaj nic”

Nevadí, nemusíme chlastat každej den. Stejně byl čas akorát se nažrat a jít spát. Oslavíme to jindy. Chata je v nádhernym místě. Vlastně se v ní ani netopilo a byla nádherně vyhřátá od sluníčka, plná teda lidí, věcí, batohů, na mě zbývalo místo nahoře, takže jsem musela šplhat po žebříku a po žebříku dolu… už teď mi to kroutilo s nohama, jak to ráno bude probíhat. Táhnu sebou buřty a hořticu, takže jsem si šla k ohýnku opíct buřtika mezi nějaký Čechy a Ukrajince. Sežrala jsem dva buřty s cibulí, hořticí a chlebem… pak ještě celou pixlu ďábelskejch šoustů s chlebem a šla jsem spát. Taky už bylo půl desátý, žejo…

Ale teda spaní strašný. I když tam byly měkoučký matrace, polštářek, já jsem si myslela, že mě bude kosa, ale i když se v chatě netopilo, tak tam bylo pěkný vedro a mě strašně bolely ty nohy. Celou noc jsem nespala, to bylo šílený. Už jsem myslela, že si budu muset dát den pauzu, že to prostě nedám. Těch noh se nešlo ani dotknout.

Heňa večer vzdala. Sice už po několikátý, ale teď vypadala, že je je fakt rozhodnutá. Ani se po příchodu s nikym nebavila a šla si rovnou lehnout, že ráno jede domu. Nevim teda jak, z týhle prdele, ale že prostě vzdává a jede domu. Tak jsem chvíli uvažovala, že se přidám k ní a někde ve vesnici si dám den pauzu, aby se mi ty nohy spravily… ale do rána to trošku polevilo. Ráno jsem se hodně, hodně zapírala, když sem s těma bolavejma nohama slezjala po žebříku. Ukrutně jsem potlačovala jsem řev, kterym bych probudila celou chatu…