Den 18. Fačkovské sedlo - Zliechov

Den 18.

Ježíši mě se tak krásně spalo! Na to že jsem měla po pravici neznámého týpka po levici nasranou Magdu na cizí terase s hlídačem za zády… spala jsem jako mimino. Jenom jsem netušila, že to týpek s tím odchodem v pět ráno myslel vážně. Ve 4.40 vstal, během vteřiny měl sbaleno, v pět se rozloučil popřál šťastnou cestu a zmizel v kopcích.

No tak jsem vstávaly taky. Magda už stoupala po sjezdovce (jak jinak) nahoru, já ještě neměla ani sbalenej spacák…zase bude mít obr náskok.

Nesnídala jsem, říkala jsem si, že se najím až zdolám tu sjezdovku někde na hřebenu, jenomže nahoře foukalo a do toho se začalo zase prudce klesat dolů na stejnou úroveň vejškovejch metrů… jako by se to nedalo obejít… to je prostě SNPéčko. Furt nahoru a dolů jako kokot.

Kolem desáté jsem měla dorazit do vesnice Čičmany - nějaká památková rezervace s vtipně pomalovanejma barákama. Nějak mě to neuchvátilo. Těch baráků tam moc není a už je to dost zastavěný moderníma. Měl tam být obchod s potravinama a hospoda. Řekla jsem si, že to vydržím a pořádně se nadlábnu až tam. Došla jsem po desáté hodině, už mi dost krutě kručelo v žaludku. V krámku, kterej byl zároveň i hospoda, právě dokončovala snídani Magda - měla před sebou na stole neuvěřitelnou hromadu zbytků jídla ☺. Identofikovala jsem kelímek od jogutu, slupku od banánu, ohryzek, kelímek po vlašáku, latte, limču a zrovna tlačila nějaké sladké pečivo. Jó ta se umí nadlábnout, ale tím pádem sebou žádné jídlo nenese, aby měla batoh co nejlehčí, a taky ten batoh má lehkej jako pírko. Ten batoh má tak lehkej, že jsem ho unesla za to horní očko na malíčku!! Asi na tom něco bude! Měla bych se do příště zamyslet nad váhou svého… asi vyhodím lékárničku ☺.

No s polkou jsem se dohodly, že dnes budeme spát v útulně pod Vápečí - z Čičman asi dalších 9 hodin cesty a ještě 1100 převýšení, takže docela masakr a do toho měla přijít po třetí hodině fronta a zbytek dne pršet. K pozdní snídani jsem si dala točený, nějaký panniny a začala to tlačit do staženýho žaludku. Než jsem to dojedla začalo mě bolet břicho, polil mě studenej pot a udělalo se mi blbě. No zkusím to rozchodit, třeba to přejde! Šla jsem se ještě podívat do centra památkový rezervace a málem jsem jim to tam poblila. Opět jsem si říkala jaká jsem kráva. Udělal jsem velikou chybu! ráno se prostě ani trochu nenajíst a valit ho 4 a půl hodiny byla taková kokotina! Ach bože! No poučení napříště. Jak to dělá Magda to teda fakt nevím.

No takže si to shrneme, jsem v Čičmanech je mi blbě, potím se, začínají mě bolet klouby a mám křeče v břiše, chce se mi blejt a před sebou 9 hodin pochodu s tisícovkou stoupání… tak to NEDÁM! Když to dobře půjde mohla bych to dotlačit aspoň do Zliechova, kde se dá přespat za skromný peníz v základní škole. Vzala jsem si ibáč a vyrazila z vesnice pryč, ať tam kdyžtak nedělám vostudu. Magdě jsem napsala, že Vápeč vzdávám a končím v Zliechově, že mi je blbě. Ale bůh ví, kdy si to přečte. Cestu jsem si trochu zkrátila o vrchol Vápeč - ušetřila jsem pár set vejškovejch.

Zliechov je opravdu malá vesnička v CHKO Strážovský Vrchy, dva krámy, dvě hospody, jedna zavřená. Na náměstí vidíte jen poflakující se spoluobčany, to je tady na Slovensku taky takovej evergreen. Magdu jsem potkala před krámem jak dlabe obří párek v rohlíku. Sdělila jsem jí své potíže a že dnes zůstávám tady. Byly teprve tři hodiny, prostě hodně brzo na zabalení trasy a ona se rozhodla jít dál i přes ten déšť co hrozil. Rozloučily jsme se objetím a musím říct, že to bylo opravdu upřímné a od srdce. Na horách se prostě z lidí stávají přátelé!

Tak jsem opět zůstala sama, na jednu stranu mně to bylo líto, na druhou stranu jsem věděla, že se už nemusím tak honit. Hrozně jsem se těšila, že si lehnu a dám si čaj, nebo aspoň kokakolu. Ubytování ve škole úplně super. Jako musela jsem hodinku počkat než všechny děti odejdou ze školy, ale za 15 euro krásnej pokojík s ještě krásnější postelí. Během vteřiny jsem ležela a usnula. Probudil mě až v osm večer Béda, ptal se kdy přijdu do Bratislavy na Děvín. Odhadovala jsem to tak za 6 až 7 dní a v tom jsem si uvědomila, jak už se to krátí a bylo mi to líto.

Z deště, kterej měl trvat celej půlden a celou noc byla jen dvouhodinová přeprška. O Magdu jsem neměla strach, musela už být na místě. Mě už bylo lépe, přeprava jsem si věci, dala si večeři a pro jistotu jsem ji zapila jenom desítkou… dám si dneska večer ještě dietu a od příště budu vždycky snídat! Ve dvě ráno jako vždycky, jsem musela vstávat na velkou/ malou potřebu… se uvidí… někdy nedovedu odhadnout ☺. Musela jsem přes celou školu o patro níž na dívky, ale potrůnila jsem si na záchodě pro učitelky ☺. Když jsem se vracela zpět do pelechu, byly skrz velká okna školy vidět blesky vzdalující se bouřky. Vypadalo to úplně jako z nějakého hororu od Stephena Kinga. Brr.