Den 19: Zliechov - Trenčianské Teplice

Den 19.

Ráno mi bylo krásně. Žaludek cajk. Lehce posnídat a vyrazit ještě před šestou - nechci svým zjevem vyděsit děti co budou přicházet do školky či do družiny. Už vidím ty vyděšený výrazy malejch holčiček a maminek či komenty chlapečků: “Mami ten pán je bezdomovec?” a “Mami ten pán je nemocný?” Atd.

Tak jsem si to zvesela mašírovala za vesnici a náhle se začaly z příkopů zvedat hromady odpadků. “Á blížíme se k místnímu ghetu!” Říkám si. A taky že jo! Vymlácený okna, pobíhající psi a slepice, a všude neskutečnej bordel… nechápeš… Dokonce tam měli i nějakou sbírku kočárků - asi vždycky když se narodilo nový dítě, tak někde čajzli kočárek, a když dítě vyrostlo, tak ho zahodili na hromadu před barák… prostě neřešej.

Dnešní den byla krásná etapa, pozvolné stoupání i klesání, sem tam nějakej baráček a jenom jeden nepříjemnej kopec. Kopec se jmenuje Vápeč, byla jsem na něj klukama upozorněná, že je to vostrý, ale docela to šlo. Jako nahoru lezeš po čtyřech a chytáš se kořenů, ale naštěstí dolů už to není tak prudký a voslizlý. Cestou jsem minula přístřešek ve kterém spala Magda, musela tam mít hezký spaní. Poblíž jsem potkala dva SNPéčkaře. První měl stehna jak Svarceneger a batoh jako almaru, moc se nerozprával, druhej byl zase zarostlej jako Ezau, přes prsní pás měl ručníček a vyprávěl, že esenpéčko jde už po patnáctý ☺ To už mě přišlo jako úchylka jít tolikrát stejnou trasu , ale mohlo mu být tak kolem sedmdesáti, takže se to třeba za celej jeho život tak nastřádalo.

Pod Vápečí je vesnička Horná Poruba s hospodou a krámkem, takže jsem si to střihla nejkratší cestou k hospodě. Akorát to vycházelo na oběd. I když teda žrádla sebou táhnu stále strašně moc… ultralehká Magda mě za to furt nadávala. “Prečo máš Zuzka tolko jídla?” Já: “No aby mi náhodou něco nechybělo!” ☺. Njn s tolika žrádlem se ultra light dělat nedá, ale jak byla Magda šťastná, když jsem se s ní podělila už několikrát o zásoby!!! Ve Fačkovským sedle mi sežrala celou konzervu se sýrem slaninou i chlebem. Ale jen ať si dá holka jenda light and fast ☺. Já nevím prostě pokud nemám v batohu zásobu jídla a piva (aspoň jednu plechovku), tak se cítím jaksi nejistá a slabá v kolenou. Prostě nejsem srdcem ultralight, jsem neskladná! Nevím…. třeba se ještě někdy poučím a ono to přijde☺.

Cesta z horní Vápeče mě vyplivla přímo u hospody, ale byla zavřená. Řekla jsem si sere pes, aspoň něco užeru z toho svýho nákladu, ale tu náhodou se přede mnou objevila cedule “Otevřeno”…Mně zablýskaly oči. Hned jsem šla k ceduli, ale nikde nikdo. Náhle se z rohu ozvalo: “Chcete něco?” Já: “Dobrý den! Máte otevřeno?” Osoba z rohu: “Ne. A co byste si přála?” Já: “Pivo!” Osoba (stará babča s cigárem): “Tak si sedněte a já vám natočím.” Babča teda měla strašně oteklé nohy, každej krok ji musel bolet, ale pivo mi donesla a dala se sem nou do řeči. Prej si v důchodu přivydělává v hospodě - myje stoly a půllitry a tak. Má osm koček. Najednou jsem si jich začala všímat. Všude kolem nás se začaly vynořovat kočky, třely se mi o nohy, mňoukaly a prohlížely si mě. Prej choděj všude s babčou jako pejsci. Většina z nich jsou nalezenci. Asi ke dvoum přišla tak, že je ráno našla přede dveřma. Prostě lidi jsou hrozní čůráci! Potřebujou se zbavit koťat, řeknou si hele bába z hospody kočky má, tak jedna nebo dvě navíc se u ní ztratí a šup! Vyhodit koťe z auta a ujet! No já dopila a babča se zvedla se mnou, že půjde domů a celej ten asnábl koček šel za ní z hospody vedle do baráku. Skoro cirkusová podívaná ☺. Kočičí máma z Horní Poruby. Tu si budu pamatovat.

Z Horní Poruby se stoupá. Je tam trampská osada jménem Santa Fé, moc hezké místo na přespání. Dál se už jenom pozvolně klesalo do Trenčianských Teplic, kde jsem chtěla spát. Nejdříve jsem se bála, že to bude prdel… něco jako Štós Kúpele a se spaním bude problém, ale booking mi hned nabídl hotel za 20 éček na osobu, takže jsem udělala obratem rezervaci a byla bez starostí.

Cestou jsem potkávala cyklisty, skoro vždycky jenom chlapy a v gengách… bojí se jezdit sami? Jejich první věta po pozdravu byla, jestli se nebojím medvědů ☺. No bojím, ale mám rolničku a ta mě před medvědama určitě ochrání ☺. Kdyby ne mám i pepřák a snažím se chovat tak, abych nějakého medvěda nenasrala.

Pak jsem přemejšlela, že za celou dobu od Košic jsem na hřebenu nepotkala jedinou rodinu s dětma. Oni tam prostě ty medvědy mají, ale neumějí s nima žít, strašně se jich bojej. Zůstávají jen v dolinách a děti si smí hrát tak maximálně před školou na oplocených hřištích… Smutný a trochu nelogický. Teď si asi naseru pár ekologů a milovníků zvířat, ale já bych ten počet teda trochu zredukovala, ať si děcka můžou jít hrát do lesa… U nás když se přemnožili divoký prasata nebo srny tak se taky povolil jejich odsřel… Takhle jsou stezky v okolí nad městem prázdný i o víkendech…

Teď jsem si vzpomněla na vtipnou situaci v Křenovských Lazech u Chaty Štyry chotáre, kde jsem se dala do řeči s cyklistou. Povídali jsem si a on se najednou podíval na hodinky a s hrůzou zjistil, že je půl páté. Ježíši já už musím domů, už se připozdívá a vylézají medvědi! Já jsem se v duchu usmívala, s Magdou jsme to měli ještě minimálně dvě hodiny chůze a stejně budeme spát na hřebeni :-ú. Místní se těch medvědů opravdu bojí. Rozhodně mnohem více než všichni SNPéčkaři. Asi vědí proč a já to rozhodně nechci ani vědět. Ale intenzita výskytu medvědích hoven je tu oproti Volovským vrchům nebo Nízkejm Tatrám mnohem menší.

Trenčianské Teplice mě velice mile překvapily. Moc hezké lázeňské městečko s kolonádou, parkem a kavárničkama. Vcucnul mě krám s potravinama. Úplně jsem zapomněla jak mě bylo včera blbě a koupila si pár prasárniček ☺. Vínko, brambůrky, kyselý vokurky.

V hotelu mě přivítal fajn týpek, už na mně čekal, ukázal mi pokoj s balkonem a televizí, kuchyňku a prej že se venkovní dveře nezavírají - takže až se půjdu projít a vrátím se později, tak nemusím mít strach, že by bylo zavřený. Já jsem se zase uvnitř úplně smála. Já po třiceti xxxnevím kolika kilonetrech a xxtý den na cestě toužím jenom po tom, zout si boty, praštit sebou na postel, do pravý ruky skleničku vína do levý brambůrky a čumět na telku ☺. Rozhodně už žádná procházka! Ale nebrala jsem mu to, jenom jsem přikyvovala.

Jako do sprchy se mě strašně nechtělo. Asi hodinu jsem se přemlouvala, než jsem se zvedla z postele. Ve sprše jsem sundávala klíšťata…některý tam byli asi ještě ze včerejška ☺. Už na to ani nepoužívám pinzetu, prostě scvaknu mezi nehty a usápnu.

Ani jsem si tu hotelní parádu neužila a v sedm usnula jako poleno. Ve dvě hodiny ráno mě probudilo intenzivní pálení prstů u ruky a na noze. Rozsvítila jsem a koukám, že jsem totálně zeštípaná! Takže já můžu spát x dní venku a v pohodě, pak přijdu do hotelu v Trenčianských Teplicích a uvnitř mě zeštípají komáři??? Nechápeš… Byl to nějakej agresivní lázeňský typ, ty štípance dlouho svědily a aniž bych si je drbala vytvořili takový hnisavý koláče. Mám jeden i na prdeli, tak doufám, že to tolik nemokvá a nemám od toho skvrny na zadku. Fuj strašně to svědí!