Den 24: Amonova Lúka - Biely kríž

Spalo se krásně, lehce pofukovalo. Vstávala jsem po páté, šla se umýt. Ale pramen jenom tak kapkal, čekat než by vám nakapala petka by bylo na hodinu. Ponořila jsem proto petku do studánky a doufala, že to tam nikdo večer znečistil. I když jsem si tím nebyla tak jistá… Kousek od pramene se váleli použité papírové kapesníčky. Ty ženský jsou fakt pitomý nány.

Tak za prvé: Když jdu na malou a nemám své dny, tak kapesníky žádní nepotřebuji! Stačí pořádně oklepat! (Klidně vám to milé dámy předvedu a gatě zůstanou suchý!)

Za druhé: Pokud už kapesníček potřebuji, buďto ho zahrabu, nebo dám do sáčku a odnesu!

Za třetí: Která píča se vyčůrá vedle studánky?

No noc trochu jsem se rozčílila, ale ty kapesníčky lemují celé snpéčko….Stejně jako vajgly!

Balením jsem trochu pobudila podřimující spolunocležníky, ale nikdo z nich se ke vstávání moc neměl. No ještě jsou na začátku a nejsou tak vycepovaný ☺.

Dnes mě čeká další den pustinou a jeden hodně těžkej kopec - Vápenná. Vlastně poslední těžší kopec. Míša mi vyprávěla, že loni si tam jedna holčina zlomila kotník - to fakt nasere den před cílem. Takže jsem počítala, že to bude asi dost o hubu a musím si dávat pozor. A vše co jsem si myslela byla pravda, cesta na Vápennou je velice úzká zarostlá, hodně tam fouká a je tvořená balvanama vápence, takže se dá velice lehce upadnout a vymknout si kotník. Na hřebeni mrtě foukalo. Já se jen modlila, aby to už bylo za mnou. Nahoře teda ještě fotka posledního kopce a honem rychle pryč, než si to moje kotníky rozmyslej.

Cestou jsem potkávala hodně turistů v proti směru a taky hodně běžců - on je totiž úsek z Bratislavy na Štefánikovu mohylu nějakej známej běžeckej utlratrail. Cestou jdete neobydlenou pustinou, ale velice silně narůstá počet turistů, cyklistů a dokonce i rodin s dětma… Tak to je pak jasný - nejsou tu medvědi.

Cestou byla jediná hospoda Pezinská Baba - lyžařský středisko. Já už nemohla dočkat, až tam budu a dám si nějakou flákotu. Kdyby se mi měl splnit sen, tak jsem si přestavovala jak si dávám obřího hamburgera s dvojtým čedarem, vejcem, smaženou cibulkou, slaninou a k tomu hranolky s kečupem. Cesta za jídlem se už zase zdála nekonečná, ale nakonec každá voda steče dolů a Zuzanka se dostane do hospody ☺. Bohužel jsem zase úplně blbá…

Já masožrout s chutěma na hamburgera si vyberu italskou restauraci že jo???? Nechápu!! No tak nic. Sedla jsem si, ještě nic netušíč a přišla ke mě číšnice, že mi pomůže s výběrem. Ptá se: ”Na co máte chuť?” A já: “Na pořádný maso!” Ona se usměje: “No to tady zrovna nemáme, my jsme Italská restarce!” Doprdele ale už!! Proč já???!!!. Tvl ať mi nekecej! Pokaždý, když jsem byla v Itálii v hotelu, tak těstoviny, rizoto a piazza byly jako předkrm a k hlavnímu byla vždycky nějaká flákota! No tak z masa na výběr citronové kuře, prsa na parmazánu a italské klobásy. Volila jsem klobásy a ještě k tomu polívku. Pivo měli pouze lahvový, ale mohla jsem dopadnout ještě mnohem hůře. Obsluha byla velice milá. Do řeči se se mnou dal protější stůl mladejch a popřáli mi šťastnou cestu na Děvín. Ptali se, co že jdu sama? Odpovídám, že jsem sama byla jen pár nocí. Většinou potkáváte lidi cestou, nebo na nocovištích. V tom je ta trasa skvělá, vlastně celou dobu vůbec nemusíte být sám - pokud nechcete.

Na cestu jsem si koupila tři předražený lahváče - ať mám poslední večer sama v lese veselo! Vyrazila ještě dotlačit asi deset kiláčků do přístřešku kousek od Bílého Kříže - to už je do Bratislavy co by kamenem dohodil. Po deváté jsem dorazila na místo, přístřešek byl hezky zašitej a prostornej. Pivko jsem stihla vypít jenom jedno, jak rychle se do mě dalo spaní. V noci trošku prudili komáři, nastříkala jsem se repelentem a zachumlala hlouběji do spacáku.