Den 5

Ráno na štěstí vichřice odešla, vyčasilo se. Vstávala jsem brzo, čekala mě další náročná etapa. Slunce ještě nesvítilo a byla ještě pekelná zima, kolem nuly. Mrznul mi nos. Musela jsem si vzít rukavice, abych všechno pobalila a vyrazila na cestu. Měla jsem na sobě snad úplně, úplně všechno. Myslím, že jsem to posílala na FB na videu.

Když jsem pak sbalená sešla mezi ostatní hikery, tak jedna holčina vypadala úplně příšerně, vyděšeně, nevyspale a ležela na svým stanu. Takže asi v záchvatu v noci na něj lehla, aby jí ta vichřice neroztrhala stan. No všichni tam vypadali, že si tu noc užili. Další zkušenost.

Měla jsem dobrou náladu, chtělo se mi šlapat, proto tady taky jsem. Stoupám, tohle, támhle, vichřice, sere mě to, nic nevidím, fouká, mlha. Najednou mě předejdou dva hikeři, co jdou hodně nalehko a strašně se smějou. Ptám se, čemu se řehněj. Prý tomu počasí. Já, vždyť je strašná zima. A oni, že ne, že je skvělý, že na poušti není to strašný vedro. A že je to strašně fajn.

Tak jsem taky přestala nadávat na tu zatracenou zimu. Řekla jsem si, že je to vlastně fajn. A pak se mi šlapalo moc hezky, cesta byla příjemná, nádherné výhledy na hory, které byly ještě v mlze a dolů krásný výhled na poušť. Fakt pecka, krásná etapa.

Ve druhé půlce dne se začalo klesat ke scissor crossing. Tam jde trail úplně dolů, pod hory. Jde se tam asi 3,5 km rovnou planinou k silnici, kde se stopuje do města Julian. Tam se hikeři znovu zazásobují potravinami. A je tam i obchod, kde dávají hikerům koláč se zmrzlinou. Ale to není nic pro mě, sorry.

Ať jsem spěchala, jak jsem spěchala, tak na tu křižovatku jsem nedorazila úplně včas. Už bylo 5 hodin. Bála jsem se, aby mi někdo zastavil. Nevěděla jsem, jak se v Americe vracejí z práce. Ale po 10 minutách mi zastavil úplně boží týpek, který tam prý jezdí často a hikery vozí. Byla jsem strašně šťastná, že mě odveze, protože jsem už neměla žádnou vodu.

Týpek byl bos, s čepicí a byl rád, že někoho může nabrat. Povídali jsme si, prý je počítačový programátor. Od dětství hrál hry a zůstalo mu to až do dospělosti. V autě měl naprosto neuvěřitelnej bordel. Nedopalky cigaret, poházený dolary, všude odpadky a takový věcičky, jak se tím kouří marihuana. Tak jsem docela věděla, odkud vane vítr. Ale byl to naprostej božan.

Říkala jsem mu, že nechci spát v Julianu, že to tam bude pro jednu osobu hrozně drahý, že budu potřebovat hodit zpátky na trail a spát někde v kempu, co je poblíž, ale nevím, jak tam jdou stopy. A on se nabídnul, že prý zas jede zpátky, tak že mě hodí zpátky na trail nebo do kempu Takže super.

Dal mi na sebe číslo, že se za 20 min sejdeme, až si nakoupím. Prý jede do indiánské restaurace koupit cigára, že to tam mají nejlevnější.

Na poušti bylo šílený verdo a v Julianu zas strašná zima. Oblíkla jsem si i péřovku a klepala se jako ratlík. Obrovský teplotní rozdíly. Místo piva, které jsem si původně chtěla koupit, jsem si ve storu raději koupila rum, abych se zahřála.

Julian není ani městečko, ani vesnice. Je to jedna ulice, kde jsou asi čtyři obchody a čtyři restaurace, jinak nic.

Fajnovej týpek mě pak zpátky nabral, jak slíbil, a odvezl do kempu, který je sice 4 míle od trailu, ale mají tam plácek pro PCThikery za 12 dolarů, pračku, sprchu. Cestou jsme si povídali. Divila jsem se, že je tam indiánská rezervace a indiáni tam mají levnější cigarety. A on mi vyprávěl, že prý tam indiáni vedou kasina. Strašně jsem se divila. Trošku mi to připomnělo naše romy a jejich kolotoče.