Den 4

To střídání teplot mi neudělalo vůbec dobře. Ta noc byla prostě noční můra. Nemohla jsem dýchat, jak mám ucpaný nos. V krku jsem strašně zahleněná. V jednu chvíli nemůžeš dýchat ani nosem ani pusou. Je to docela peklo.

Ráno jsem chtěla v 5:00 vstávat, abych se vyhnula tomu odpolednímu vedru a co nejvíc kilometrů dala ráno ještě za chládku. 

Ale pak jsem byla úplně naprosto přesvědčená, že na to prdím a vezmu autobus do Julianu, že je tam levnější kemp, že bych se tam dva dny prostě někde snažila vyléčit ten katar horních cest dýchacích a tu kletbu faraonů.

Ale pak si říkám, že bych stejně byla líná, vrátit se zpátky z toho Julianu a že by to nebyl true hike. Takže jsem to zas nějak rozchodila. 

Teď už jsem na nějakém 17 km a docela dobrý. Ještě asi 10 km pramenu, zatím pramenem pak dva kiláky je kemp ještě, takže fajn. 

Ten kemp, co jsem spala, byl hrozně drahý. Mám takový podezření, že naschvál vydělávají na PCTčkařích. Prodají ti parcelu pro x stanů za 38 dolarů a hikery si sežeň ty, aby se s tebou podělili. A do 15 mil od kempu se nesmí stanovat. Takže je to dost o penězích.

Ráno jsem vstala s ostatníma s tím, že to asi nedám. Ale pak jsem si zkusila trošku zameditovat s pivem, co to udělá, jak se rozhodnu. Jako vždycky se mi udělalo líp. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Že to není velké převýšení, celou dobu PCT lemuje cestu, takže kdybych se cítila hodně blbě, tak přejdu na silnici a něco si stopnu, někam do města.

A světe div se, nakonec to bylo strašně fajn. Kašlání mě relativně opustilo a šlo se mi krásně nádherou přírodou. Byl to první den, kdy jsem si to opravdu užívala, protože ta hřebenovka je navržená tak, že se ti za každou zatáčkou odkrývají výhledy a ty vidíš něco dalšího. A v tom je to opravdu fantastický. Furt musíš zastavovat a kochat se. Jako nemusíš, ale já to dělám.

Jdeš po hřebeni skály. Trail je vyhloubený ve skále a zpevněný betonem, aby tam náhodou někdo nezahučel do propasti,. V místě největšího srázu je pomník zakladatelům PCT, a myslím, i obětem, co zařvali na trailu. Raději jsem si to nečetla, ale udělala jsem fotku. Vůbec jsem nechtěla vědět, kdo a kdy na trali zařval, proč a kolik mu bylo, abych se zbytečně nestresovala.

Teď mi hikeři, co byli pro vodu, řekli, že u vody je chřestýš, ať si dám pozor. Naštěstí jsem už pro vodu byla. Hajzl jeden tam číhá na hikery.

PCT je skvělý v tom, jak říkala Lucka Kutrová, že stále vidíte před sebou, kam jdete. A furt tě to žene dál a dál. A to je na tom moc fajn. Akorát samá zákruta. Oproti Slovensku, kde zákruty nepoznajů. Tam je to immer geradeaus. Možná by se Slováci a tvůrci PCT mohli domluvit, místo 3 m rovně do kopce jsou na PCT 3 zákruty. Ne, že by mě to vadilo, ale je to pak strašně dlouhý. Po silnici je to 10 mil, po PCT stejná trasa 20 mil.

Užívala jsem si krásných výhledů až ke zdroji vody. Už mě strašně bolely nohy a cítila jsem se hrozně trapně, že kulhám. Ale hned mě z toho vyvedlo, když došli ostatní. Zvlášť jeden Japonec. Ten vypadal, že už nedojde. Je fajn, že v tom nejsem sama, všechny tady něco bolí.

Poslední 2,5 mil na kempoviště už byly silou vůle. Modlila jsem se, aby na kempsitu bylo dost místa, i pro mě. Naštěstí bylo místa dost a bylo to i u vody, ale byla už dost zima. Přišla jsem dost pozdě. Dala se do mě obrovská zimnice. Teď všechno vybalit, vycajkovat, vybrat si místo pro stan, postavit stan, nafouknout karimatku, spacák, všechno zabalit dovnitř. No docela nepříjemný.

K večeři jsem si udělala čínskou polévku a snědla ve stanu, protože už byla strašná zima. Asi v půl deváté jsem usnula. Pak mě probudila šílená vichřice a krupobití, déšť, pak sníh, šílená zima. Hrozný peklo. Stanem to lomcovalo tak, že jsem myslela, že praskne. Přidržovala jsem ho rukama, aby vydržel. Měla jsem ho jištěný šutrama, ale při větších poryvech větru mi sníh padal dovnitř. No nebylo to vůbec příjemný.

Říkám si, jestli jet do Sierra Nevady, kde hrozí sněhový vánice, tak to nevím, jestli je to úplně vhodný. Skvělej slavnej big agnes tiger wall je úplně na hovno, protože do něj strašně fouká.

Takže zas další noc hrůzy.