Den 17

Spala jsem docela nevalně. V noci mě trochu po těch třech pivech bolela hlava. Nezvyk je znát.

Vstávaly jsme později, protože Keny plánoval snídani až na osm a my jsme mu slíbily, že přijdeme v půl osmé pomoct udělat ovocný salát. Takže tentokrát vstávačka asi v půl sedmé.

Po třech týdnech spaní ne ve stanu, možná to byl důvod, proč jsem se tak dobře nevyspala. Nechrulo se to, nefoukalo pod to, neplácala nade mnou nějaká plachta, nebzučel mi u hlavy komár…

Keny ráno usmažil vajíčka, my dělaly ten salát. Tam to teda jelo ve velkým. Keny dělal jejich francouzský tousty, což je jejich americký toustový chleba nakrájený na tlustý plátky, ty pak namáčí ve vajíčku a pak smaží na plánvi. Něco jako náš chleba ve vajíčku, ale takový jemnější. A oni si pak prasáci na to lejou javorový sirup. Tady v tý Americe mají všechno tak sladký. Maso sladký, salámy sladký, chipsy. Tady jinou chuť nemají, všechno musí být sladký. I ty tousty ve vajíčku si polejou javorovým sirupem. Oni si lili ten javorový sirup i na ty míchaný vajíčka, nechápu.

Rádi tu snídají i věci z brambor. Smažené bramborové čtverečky s cibulí a paprikou, koření. Do burrita dávají brambory. Bramboráky k snídani, bramborový placky k snídani. Tady prostě jedou brambory a javorový sirup.

V osm byla pro všechny snídaně. Ovocný salát, slanina, francouzský tousty, karbanátky, nááádherně jsme se najedli, paráda. Džusy, kafe, čaj, kdo si co vybere. A to všechno Keny udělal pro nás a nechtěl pomoct.

Po snídani odvezl Keny ostatní kluky na trail a my šly do krámu. Krám byl obrovskej. Bylo tam úplně všechno, co jsme chtěly. Člověk už se začíná orientovat v tom, co na trailu opravdu potřebuje, co mu chutná nebo nechutná, kolik toho sní.

A taky se postupně člověk pěkně rozežírá. Ne jako doma na gauči u televize, ale jak to tělo má obrovskej fyzickej výkon, je to vlastně denně až 7.000 kJ navíc, tak už to tělo začíná cítit, že potřebuje víc a víc energie a nutí vás furt do sebe něco ládovat.

Jen je blbý, že čím víc jídla, tím víc váhy a každý kilo je znát. Takže se dělají různé oblbováky, jak nést co nejkaloričtější a zároveň co nejlehčí jídlo. Já si třeba koupila 6 čínských polévek a jeden dresing Tisíc ostrovů, který má asi 2000 Kj na 100 ml. Oblíbila jsem si bonbóny skittles, zrovna si je vytáhnu. A gumový medvídky. Dobrý jsou i sušenky, které se v teple neroztečou.

Mám ráda suché salámy, ale ty tu skoro nemají. A když jo, tak je to brutálně drahý. Třeba šiška salámu stojí 20 dolarů. Pytlík jerky taky asi za 8 dolarů. Sušený maso je tu prostě drahý.

V krámku jsme byly asi 40 min. Můj nákup se dostal do obřích rozměrů. Zabalila jsem to do batohu a Keny nás hodil na trail.

A začaly jsme krásnou pohodovou trasu podél Big Bear Lake, s krásnýma výhledama na jezero.

Akorát já zjistila, že jsem dosela v Prčicích, protože mně začal strašně táhnout nějaký vaz v plosce, zřejmě dlouhý ohýbač palce, co se upíná na patu. A zřejmě mi to prochladlo v těch kroupech a já to pak někde natáhla, takže se mi šlo úplně debilně. Spíš skoro nešlo. Hrozně jsem kulhala. Takže jsem si po cestě dala Ibáč. Sice trochu zabral, ale daly jsme ten den jen asi 14 km s malým převýšením na nějakou campsite. A já si to pak večer rozmasírovala. No nevím jak dlouho, ale pravděpodobně jsem u toho usnula. Pak jsem se zimou probudila v noci a já zjistila, že mám půlku těla mimo spacák.