Den 16

Boty mi do rána krásně uschnuly. Vyrazily jsme nahoru do kopce asi 800 m převýšení. Pak se to mělo narovnat a už jen dolů do City Big Bear Lake, takže docela pohodový den. My vyrazily v sedm. Ale jsou tu i tací, co vstali ve čtyři a vyráží v pět, když je vidět. Ale v pět už zas někde kempují. A to mi připadá zbytečný.

Dnes byla docela zima. První tři hoďky to docela šlo, ale v deset, kdy začíná být už horko, přišla bouřka, začalo pršet. Hodila jsem si přes sebe goráčovku, že to bude stačit, ale z deště bylo krupobití a kroupy padaly a padaly, až se z nich udělala všude souvislá vrstva. Vypadalo to, jako by napadl sníh a taky se šíleně ochladilo.

Nevěděly jsme, jestli v té bouřce máme stále stoupat výš a bouřka vůbec neodcházela. Ale nebylo zbytí, šly jsme dál, protože kdybychom tam někde stály na dešti v zimě, tak bychom asi prochladly. Nedalo se jinak, než jít dál.

Nandala jsem si na sebe všechno – goráčový kalhoty, mikiny, péřovku. Byla fakt šílená kosa a padaly furt nějaký sračky a bouřilo se. Docela nepříjemný hikování.

Když máš tolik věcí na sobě, nemůžeš se pohybovat tak rychle. Kroupy udělaly na zemi takovou vodní kaši a obě jsme měly úplně durch prodojený boty. Začaly mi strašně mrznout nohy.

Zmrzlý jak hovna jsme se přiblížily k silnici do Big Bearu a rozhodly se jít na stopa. Že se na posledních pár mil můžeme vysrat. Obě morký a zmrzlý. Prostě fujtabl, to nechceš. Na těch pár posledních pár mil sere pes!

Stály jsme tam asi blbě, nikdo nám nechtěl zastavit. V tom místě jezdily auta dost rychle, takže jsme popošly asi 2 míle a tam už nás nabral jeden hasičskej týpek a dovezl do Big Bear.

Buď shoda náhod nebo jsou tu všichni hasiči. Byl hrozně fajn. Povídala jsem si s ním, co tu nejčastěji řešej. Prý jako u nás v zimě lyžařský zlomeniny na lyžích a v létě cyklistický a občas nějaká pátračka po ztracených hikerech. Už docela chápu, proč ti hasiči hikerům zastavují. Aby je nemuseli hledat po lesích 😊

Neměla jsem signál, abych mohla zavolat Kenymu, trail angelovi, co poskytuje ubytování. Tak jsme se nechaly dovézt do campu v Big Bear. Nic za to nechtěl a odjel. V campu stál ohyzdnej starej karavan a stál tam rezavej týpek s dredama a bez zubů. Snažily jsme se s ním domluvit, co za kemp. Tady neplatíš jako u nás za osobu a stan, ale campsite a je jedno, kolik stanů se tam narve. Takže 38 dolarů za campsite a byly jsme dvě. Zaplatila jsem to a když se pak Andrea zeptala, kde jsou sprchy, tak prý, že nemají.

Takže jsme zaplatily 38 dolarů za postavení stanu v lese, kde nic není!

Tak jsem se za ním vrátila s prosíkem, ale týpek byl úplně v pohodě a vrátil nám peníze zpátky.

Šly jsme dál do města, já chytila signál a konečně se dovolala tomu trail angelovi. A ten pro nás do pěti minut přijel. Štěstí na trailu.

Poprosila jsem ho, že bychom potřebovaly nakoupit večeři. On nás bez problémů vyhodil před supermarketem a ještě poradil, že prodávají pultový jídla sebou. Já si koupila pivko, Andrea víno a jely jsme k němu domů. Keny je zlatíčko.

Z bezvýchodný situace se nakonec vyvinul fajn večer. U něho už byli další dva Češi a sousta jiných hikerů. Dostaly jsme samostatný pokoj, dvě postele. Šla jsem okamžitě do sprchy, protože mi byla zima a byla jsem strašně špinavá. Chtěla jsem si večeři užít v čistým. Keny ba nám i vypral, ale řekly jsme si, že po týdnu to ještě tak nesmrdí, že budeme prát až po čtrnácti dnech 😊

Daly jsme si večeři, pivko, víno. Keny tam má všechno k dispozici, v lednici si můžete vzít cokoliv. Nabídnul nám i zmrzlinu. Spát jsme šly v půl desátý. Krásnej večer. Ještě že jsme neskončily v tom kempu, kde nic není, ani sprcha, ani záchod.

Keny říká, že není trail angel, prý jen poskytuje PCT hikerům za poplatek dům, udělá snídaní a odveze je na trail. Je strašně úžasnej, hodnej, je to muzikant. Doma má spoustu nástrojů. Pouštěl nám hudbu, kterou složil. Za mě strašně hodnej týpek. Jenom má u baráku děsnej bordel. Ale to by se dalo čekat u chlapa, který žije sám a veškerý svůj volný čas věnuje hikerům.