Den 3: Marinhas - Viana do Castelo

Celou noc jel v místnosti fukar, takže bylo krásné teplíčko a věci mi docela doschly. Navěsila jsem si je nad sebe na prázdnou postel nade mnou a vytvořila si tím elegantní antišmírovací zábranu.

Zřejmě jsem inspirovala i ostatní, protože si postupně začali věšet věci nad postele stejně jako já. Z noclehárny se tak nenápadně stala hromadná sušárna.

Spaní bez špuntů do uší je vysoce riziková disciplína. Myslím, že zítra si je Béda ode mě už konečně vezme. 🙂

Vyrážíme opět za šera, protože tady je světlo až kolem deváté. Paráda. Krápe. Takže je jasné, že to bude zase den snů. Pláštěnka jede v pohotovostním režimu, připravená zasáhnout.

I když jsme už dávno dvakrát dospělí, pořád u mě občas přetrvává magické myšlení. Jakmile začne pršet, obléknu si pláštěnku. Jenže když pršet přestane, už si ji nesmím sundat, protože by to zákonitě zase začalo krápat.

Chudák Béda se kvůli tomu musí několik kilometrů pařit v goráčovce. 😄

Nabízí se jiná strategie - je jednoduchá: jakmile se to rozprší, hážeme se do nejbližší kavárny a přečkáme slejvák civilizovaně u kafe no spíš piva, dokud to takhle půjde pokaždé, když začne pršet, myslím, že to vlastně bude dost v pohodě. Nový styl hikování – Zuzka stajl.

Jen teda doufám, že ty kavárny budou vždycky přesně tam, kde je budu zrovna potřebovat. Protože jinak se z toho stává úplně jiný outdoorový sport.

Jde se dlouho vesnicí a pak se to najednou zaboří do lesíka. Přecházíme rozvodněnou řeku po kamenném mostě bez zábradlí – jsem paranoidní, takže našlapuju opatrně. Vlastně… já jsem paranoidní na všech mostech.

Třeba zásadně na mostech nefotím. Mám utkvělou představu, že mi mobil vyklouzne z ruky a zmizí v propasti. Neřešitelně. Navždy.

Jakou utkvělou představu máte vy?

Na konci lesíka má být café. Plánujeme pauzu a pivko. A co se nestane – asi dvě stě metrů před hospodou přijde přívalák. Během vteřiny jsme oba durch. Vlastně víc než durch.

Zpětně si říkám, že jsem se klidně mohla rovnou vykoupat v té řece, do které jsem se předtím bála spadnout. Výsledek by byl úplně stejný. Jen bych ušetřila čas i nervy.

Kavárna přede mnou sto metrů. Rozbíhám se, sprintuju! Kurňna píchá mě v boku! Ale už je to stejně jedno. Ze silnice pode mnou se stává rybník. Boty promočené skrz naskrz. A pak se zahřmí.

Odevzdaně docházím do café. Tak tentokrát to nevyšlo. A že tu mají takovéhle přívaláky v zimě, mi nikdo neřekl. Stejně tak mi nikdo neřekl, že tu mají i bouřky.

Zase se zahřmělo… a mně došlo, že počasí tady má vlastní dramaturgii.

V kavárně mám pod nohama kaluž, ale sere pes. Zase jsem durch. Mokré gatě, mokrá řiť, kompletní vodní program.

Béda mi navrhne, ať si vezmu jeho nepromokavé kalhoty, a musím uznat, že hned se cítím o poznání lépe. Sucho je zkrátka psychický stav. Naštěstí je docela teplo.

Nedovedu si vůbec představit, že bychom takhle durch šli v zimě. To už by nebyl trek, ale otužilecký experiment. A já se nerada otužuju.

Pomalu mi dochází, že budu muset přehodnotit způsob hikování. Všechno v batohu dát do nepromokavých pytlíků a všechno, co by mohlo zmoknout, ještě pro jistotu do ziplocků.

Protože jestli to takhle půjde dál, nezbudou mi žádný suchý kapesníky.

„Bédo, běž koupit rum. Když už nám to má celé propršet, tak ať se aspoň pořádně motám.“

Beze slova odešel do sousedního obchodu a koupil tvrdý alkohol. Úlevilo se mi možná ještě víc než ve chvíli, kdy jsem si převlékla suché kalhoty.

Teď už to nějak doklepeme. S rumem jde všechno líp.

Nevím proč, ale zvláštním způsobem mě uklidňuje myšlenka, že někde na cestě museli Korejci určitě taky zmoknout. Že v tom nejsme sami. Že v tom dešti existuje jakási mezinárodní spravedlnost.

Ve Viana do Castelo je albergue hned u kláštera. Na internetu píšou otevřeno nonstop, realita: zavřeno. Mají to tu evidentně na salámu. Mládežnický hostel u vody taky zavřený.

Zachraňuje nás hostel asi tři sta metrů dál – dvacet éček na osobu. Nestěžuji si. Bude soukromí a snad si i vypereme, což je v tuhle chvíli luxus vyšší kategorie.

Zabalím se do deky a nejsem schopná pohybu. Vše zařizuje Béda. Při praní vytopí prádelnu. Já mezitím asi hodinu a půl rozmrzám a pak rovnou upadám do komatu.

Konec dne. Přežili jsme.