Den 27

Ráno už asi v 6.45 nám kamarádka Češka domluvila spolu s nimi odvoz z Actonu zpátky na trail. Těšily jsme se. Čekala nás troška kultury a přírodních památek před městem Aquadulce.

Přírodní památka Vasquez Rock, je to nádherný kaňon měsíčních skal. Bylo to použito ve spoustě filmech. Točil tam Spielberg, točil se tam Star Trek, Planeta opic a další a další věci. PCT prochází přímo tím kaňonem.

Klesáš k dálnici, podejdeš ji podchodem, takovým tunelem a najednou se ocitneš v jiném světě. U nás by to bylo udržované, nádherné, navštěvované, stánky, vstupné… a tady vůbec nic, nikoho to nezajímá. Asi je to pro Amíky daleko. Potkaly jsme jen PCT hikery. Až na konci před Aquadulce, kde je ta hlavní skála, která byla použitá ve filmu, a kam se dá dojet autem, tak tam už bylo občerstvení a stolečky. Tam si dojedou, vylezou na skálu, udělají pár fotek a jedou dopr… Ale je to moc hezký magický místo.

Odsud jsme pak sešly do Aquadulce. Moc jsem se tam těšila, i když jsme byly upozorněné, že tam nic není, že se máme předzásobit. Je to jedno z mála měst, tedy v místním měřítku vesnice, kam nemusíš dostopovávat a leží přímo na trailu. Ja tam opravdu jen jeden cafe bar a jedna pizzerie a jeden liquer store, nic víc.

Když jsme tou vesničkou procházely, bliknul na nás nápis „we are friendly for PCT hikers“, tak nás to tam vcuclo. Měli dobré ceny a my si daly pravou americkou pizzu.

Pravá americká pizza nemá nic moc společného s tou naší italskou. Je to trochu jiné těsto, spíš na kynutý koláč, na něm strašně moc sýra, tuku, másla a dalšího. Chuťově ale moc dobrý. Ale asi 1000x kaloričtější než normální kalorická pizza. Ale to nám vůbec nevadilo, bylo nám to šuma fuk. Čekaly jsme na ni dost dlouho, ale nadlábly jsme se.

Pak jsme ťapaly přes celý město, nemají chodníky a nemají tu ani pouliční osvětlení. Tady se prostě jen jezdí autem. Pěšky a už vůbec večer se tu nechodí. Nebo možná šetří, nevím.

A jak to tu bývá, když opustíš nějaké město, začne se stoupat do kopce. Ten den nebylo úplně jasno, obloha se zatáhla a my došly v mracích. Stany jsme stavěly zas v zimě a dost foukalo.

Do té doby jsme se snažily hnát co nejvíc, udělat co nejvíc za den, protože Andrea měla být do 15. 6. v Kennedy Meadows, kde začíná nástup na High Siera, to je nejtěžší oblast se čtyřtisíci vysokýma horama a 20. 6. měla být někde za Mount Whitney, kde se měla setkat s kamarádkou Lenkou, která za ní měla na tři týdny přijet z Čech a měly spolu jít tu Sieru.

Ale pomalu jsme začaly tu Sieru odpískávat, protože je tam pořád 2x víc sněhu, než tam bylo v roce 2017, kdy tam bylo zatím nejvíc sněhu, co kdy zaznamenali.

Začaly jsme přemýšlet nad náhradním programem, Sieru možná na skialpech se zimní výbavou. A myslím, že tam nemají zmapovaný laviniště. Pár hikerů to prý přešlo, ale to byli asi hodně znalí lidi, co umí chodit v zimě, po sněhu, se sněžnicemi a vědí co dělaj.

Hodně skupin už se obrátilo nebo to vzdalo nebo tam vůbec nenastoupilo.

Takže jsme to začaly vzdávat a že nemusíme tak pospíchat a můžeme si dát volnější dny. Hned další den jsem zahájila volnější den a že dojdeme jen na trail head do Geen Waley, Zeleného údolí. Tam si někoho stopneme pro zmrzku a pivo. Poblíž trail headu byla hasičská zbronice, u které byla voda, a že tam překempíme do druhého dne. A byl to moc moc fajn nápad. Jen co jsme začaly stopovat, tak hned zastavil týpek. Nechal stát auto na silnici, kde všichni valej stovkou. A že nás odveze do benzínko krámku a pak zas zpátky, protože je to prostě hodnej člověk.

Ještě že čekal před krámem, protože kdyby viděl, že si kupujeme jen zmrzlinu, víno a pivo, tak by asi koukal, jak se zásobujeme. Pak si vzal na Andreu číslo, ona nechápala proč, ale tihle lidi si občas rádi s tebou píšou a zkoumají, kde jsi a jak se ti daří a tak.

To jsem zažila i na tom Slovenku, že někteří lidi, co mi pomohli, třeba Braňo nebo Radovan, mi pak napsali, kde jsem a jak se mám.

Asi v půl šesté jsme se za sluníčka plácly před stan, ten můj prodojenej konečně uschnul. A to prohřátí od sluníčka a klid bylo najednou úplně fantastický a uvolňující.

Namasírovala jsem si obě plosky. Na pravé mám stále natažený přitahovač place. Nohy mám šíleně poštípaný, takže jsem si ošetřila ty rozdrápaný štípance.

Do večera nás došel zbytek, co jsme se míjeli. A na tom placu před fire station pak bylo spousta stanů a známých.

Zhodnotily jsme obě, že po náročnější trase je vždy lepší si dát oddychový den. I tak jsme ušly 25 km. Ale je znát, pokud není výrazné převýšení a blbé počasí nebo šílený vedro. A 35 km už je docela na knop.