Den 26

Teď nevím, jestli nepřeskakuji den, doufám, že ne.

Další den jsme se měly dostat na trail head na silnici do Actonu. Strašně jsme se tešily, že přijdeme do města. Po pěti dnes se na tyhle stopy strašně těšíš, protože ti už dochází jídlo, pět dnů nemytá, takže se těšíš jako malý dítě na něco teplého a masitého, doplníš zásoby a dáš si pivo a sprchu.

Sešly jsme k silnici a někdy kolem čtvrtý jsme začaly stopovat. Naštěstí jsou tu boží lidí a hned ti zastaví. Stopla nám servírka z hospody v Actonu, která má zahrádku, co slouží jako camp pro hikery. Nabrala nás na korbu a jely jsme asi 7 – 8 mil. No nešetřila to, jely jsme docela rychle.

A tady prostě každej hulí. Z přední kabiny bylo cítit, jak si řidička právě zapálila jointa. Vyhodila nás před hospodou, nic za to nechtěla a pozvala nás, že prý mají boží jídlo a hamburgery. Taky že měli a stálo to za to.

Majitel hospody a toho kempiště nás úžasně přivítal. Provedl nás a ukázal, kde máme váhu, abychom se převážily, ukázal, co všechno můžeme používat, dokud je hospoda otevřená. Že si máme přijít na jídlo, kde si můžeme postavit stany, že je to zadarmo, a že je tam sprcha, bohužel studená. To se mi trochu zkřivil úsměv, protože jsem byla 5 dnů nemytá, rozbolavělá a unavená. Těšila jsem se na horkou sprchu. No nedá se svítit. Tak jsem odložila batoh a vydala se do supermarketu, že si koupím něco tvrdého na zahřátí. Umejt jsem se potřebovala a věděla, že ledovou sprchu střízlivá nedám.

Doklopýtala jsem do prvního marketu, kde si všichni kupovali rámen a já šla s košíkem, vzala rum a šla rovnou na kasu. Na kempišti jsem si cvakla a pak hop pod ledovou sprchu.

No nebylo to tak strašný, protože v rozpálený Kalifornii je ledová sprcha spíš vlažná. Došlo na umytí všech míst a já pak byla čistá a voňavá. Alespoň na chvíli.

Na těchto veřejných kempištích, kam se stopuje, se vždycky sejde velká parta hikerů. Tak se potkáváš s těmi samými. Potkaly jsme tam i Češku, která to jde dvakrát delší dobu než my a jde s trail family a opravdu si to užívají (IG: daleywalk). Mají na to půl roku, nikam nespěchají. Každou chvilku si berou zero day, zkracují si to. Zajíždí na zajímavá místa. Prostě si to opravdu užívají.

Je to tu nádherný, tak proč se hnát jako debil dopředu. Ale Andrea má na to tři měsíce a já čtyři a půl, takže si zero nemůžeme brát tak často, i když je cítit, že to tělo potřebuje. Když uděláme lehčí trek, tak je to znát a jsme odpočatější.

Postavily jsme stany a šly jsme do hospody na večeři. Bohužel se v těch amerických jídlech moc nevyznáme a neodhadneme, jak jsou velké porce, jestli se to dá sníst. A steak za 30 dolarů si dávat nechci, takže jsme skončily na osvědčených hamburgerech, to je jistota.

A ještě poznatek: Člověk na trailu má poslouchat přírodu, nemít obě sluchátka, protože když potkáš chřestýše, tak on na tebe zachřestí, abys o něm věděla. Moje zkušenost je taková, že zachřestí, až když mu šlapeš na hlavu. Dvakrát už mě vyděsil chřestýš schovaný za kamenem vedle trailu a zachřestil, až když jsem byla přímo u něj. Takže jsem utíkala buď dopředu nebo dozadu.

Po večeři jsme si ještě chvíli povídaly a pak zalezly do stanu. Bohužel jsme se nikdo nevyspal, protože vedle campu je železnice. Měla jsem pocit, když projel vlak, že jede přímo na nás. Takže každé dvě hodiny jsem se budila a myslím, že i každý v campu, kdo nebyl zhulenej jak duml.