Den 64

Ráno nastal čas loučení. Béda šel na stopa ještě před snídaní, protože měl dvě hodiny na cestu někam, odkud mu jel pak autobus.

Hrozně nerada se loučím. Je to hrozně smutný, tak to nedělám ráda. Jestli z vás někdo měl pocit, že jsem se sním nedostatečně rozloučila a že to bylo vlažný, tak to bylo kvůli tomu, že loučení nesnáším.

Někdo nerad zdraví, nerad děkuje. Já se nerada loučím sorry.

Bylo to smutný, s Bédou byla sranda. A teď zas budeme hikovat ve dvou. Ale alespoň budu mít víc místa ve stanu. Takže to nějaké pozitivum přeci jenom má.

Zatím co Béda stopoval, aby to stihnul včas dojet, tak my s Andreu šly na snídani. A ty snídaně tady zas peklo. Všechno tu sladěj. Objednala jsem si slaninu, vajíčka, klobásy a k tomu tousty. Ty mi donesli posypaný moučkovým cukrem a k tomu byla slaná šlehačka. Ta Americká kuchyň je prostě zvrácenost.

Od rána jsem měla pěknou hoňku. Přisuzovala jsem to tomu salátu, co jsem měla včera k pozdnímu obědu. Nadopovala jsem se živočišným uhlím a byla jsem docela vyřízená. I smutná. A tak jsme se s Andreou shodly, že ten první den neuděláme tolik kilometrů a ušly jsme jen 20.

Světe div se, Béda odjel a zmizeli komáři. Hned to první spaní jsme měly krásný. Svítilo sluníčko a my se mohly vyhřívat se a odpočívat venku. A žádný krve sající svině nás neotravovaly.