Den 79

Ráno jsme došly na signál. Saskie byla v pořádku, jen se dostali do nemocnice až pozdě večer. A než jí to ošetřili, vypláchli dezinfekcí, dali tetanovku, nasadili antibiotika, protože ty rány byly veliký a bylo tam spoustu prachu a popela, ale snad dobrý.

Ale zároveň se signálem mi přišly zprávy i od našich a od Bédy, jestli jsem v pořádku, co se za celý tři měsíce nestalo. A pak mi došlo, že když si kupuješ inreach, tak tam musíš zadat číslo na lidi, kterým chceš dát vědět, kdyby se ti něco stalo. Takže oni v noci volali Bédovi a tátovi, že jsem aktivovala sos.

Tak jsem hned volala a vysvětlovala, že jsem v pořádku, že to bylo kvůli někomu jinému. Naštěstí to šlo, byl tam signál, jinak by se museli dlouho strachovat. Chudák Béda prý celou noc nespal. Prý mu nejdříve volali, že jsem aktivovala sos. Pak mu naštěstí řekli, že se jedná o membership, o někoho v naší skupině. Ale pak mu volali znovu, že se jedná o Saskii z Neederland. Takže mu došlo, že i Andrea je v pořádku, že jsme tam měly i někoho jiného.

A tak jsme otestovali inreach a jak funguje záchranná služba v Americe. A to zaťukám, že opravdu dobře. Sice jsme čekali 5 hodin, ale rychleji to asi nešlo.

Jinak Oregon je dost nudnej. No, kdybych měla víc piva a víc rumu, tak si to tím lesem užiju. Prostě jdeš zeleným tunelem a jednou za den se ti třeba naskytne výhled někam. Jinak je to lesem, lesem, lesem, stoupáš lesem, klesáš lesem, jinak nic… Když jdeš třeba dva dny, tak to není problém. Prostě jdeš a les je nádhernej. Ale jak už jsi asi 80 den na cestě tak je to uubííjeejíícíí, nudný a traumatický, nebaví tě to. Naštěstí nebyli komáři a spaly jsme u takový fajn řeky.