Den 78

A teď jsem v Cascade Locks a koukám na řeku Columbii, mám ještě asi 10 minut a vyrážíme směr Oregon. Takže Oregone těš se, za chvilku jsme tam!

Tahle naše cesta je trochu jak od Cimrmana. Taky jsme šly na sever a teď jdeme na jih. Ale to není nic nečekanýho. Tohle Flip Flop Skip se děje pořád. Je to pořád 4.000 km a málokomu se to podaří přejít celý. Zrovna loni byl soft year, že se jim to většinou povedlo. Zvláště těm, co začínali brzo, v březnu. Měli vlhkou poušť, lehkou Sieru, protože nebylo moc sněhu a do Washingtonu přišli brzy a nepadal tam sníh. Loni to bylo prostě easy, dobrej rok. Ti, co začínali až v květnu, byli na poušti dost v prd… Jak poslouchám příběhy z loňska, byla poušť dost vyprahlá. Ale tak to je.

Ale jak se teď hodně míjíme s lidma, co skippli Sieru a Oregon, tak si říkáme, že jsme udělaly dobře, že jsme nejdřív přešly Washington. Měly jsme tam bouřky, sníh, ale měly jsme to moc hezky, bez lidí, bez nikoho. Že to byla dobrá varianta jít teď na jižní hranice.

Ti, co jdou na sever, se říká NOBO a SOBO jsou ti, co jdou z Kanady. Tak se to rozlišuje, ale to poznáš, protože jdou v protisměru. My říkáme, že jdeme SNOBO. 😊

Vyrazily jsme z Cascade Locks, kde to bylo moc fajn, a šlo se rychlým lesíkem po rovině. Tam se nejde varianta PCT, ale jde se trošku okolo, protože tam jsou Tunnelfalls. Je to cesta, co vede kolem potoka, která dělá krásné vodopády, a je to tam opravdu nádherný. PCT tam nevede, protože to není schůdné pro koně, ale všichni PCT hikeři tudy chodí, protože je to tam krásný.

Den před tím jsme se potkaly s Němkou Jeanou, která ten den končila, protože už toho má dost. No dost už toho má hodně hikerů. Většina končí po dvou a půl, třech měsících. Už jsou uhikovaný a dál to nedávaj. Já myslela, že to lidi vzdávají po třech týden, že to pro ně není. Že je to jen hlad, žízeň, chůze, námaha, bolest, bolest, bolest… A možná to i hodně hikerů po třech týdnech vzdalo. Ale teď po třech měsících to tu v Cascade Locks vzdává asi polovina.

Pozvala jsem Jeanu s námi na večeři a na drink. A druhý den že společně vyrazíme i s ní vyrazíme k Tunnelfalls. Připojila se k nám ještě Saskie, protože její partner, dredatej černoch, onemocněl nějakým Moribundusem a musel zůstat v hotelu. Aby nešla sama, tak jsme jí pozvala, ať jde s námi. A pak se ukázalo, že bylo hrozně dobře, že s někým šla.

Začátek byl hrozně fajn. Já měla z Cascade Locks ještě piva, takže jsem si po 5 mílích dala pivo. Všechno v pohodě, rovinka. Pak kolem nádherýho potoka, který meandroval a tvořil nádherný vodopády. Tunnelfalls je úžasný místo, kde vidíš před sebou velký vodopád a trail vede skrz ten vodopád. Přijdeš úplně k němu a podlezeš ho takovou jeskyní a vyjdeš zas přímo za ním. Je to nádherný, impozantní. Já byla sice posr…á strachy, ale bylo to moc krásný.

Asi dvě míle za vodopádem jsme si udělaly oběd. Měla nás čekat dost blbá sektion, kde se jde prudce do kopce. Stoupá se vypálenou oblastí, kde jsou jen pahýly spálených stromů a klády přes cestu. A bohužel co se nestalo, Saskie asi nedávala pozor na cestu a strašně blbě zakopla a pomlátila se mezi kládama. Já u toho přímo nebyla a neviděla ten pád, byla jsem asi minutu za nimi. Když jsem přišla na místo, tak už jí Andrea dávala první pomoc. Viděla jsem její rozbitý nohy a rozdrápaný stehna a řekla si, že to už je na volání záchranky.

To je ten důvod, pro s sebou vláčíme ty inreache. Když si všimneš na fotkách, všichni tu mají na batohu takový oranžovo černý krabičky. Skoro nikde tu není signál. My byly asi 20 km od Cascade Locks. Proto máme ten inreach, GPS telefon, který když odemkneš a dlouze zmáčkneš tlačítko, tak vyšleš přes satelit signál.

Saskie měla vyrvanej kus masa ze stehna, velkou díru a krvácela. A ze druhého stehna taky. Tak jsem okamžitě aktivovala svůj inreach a volala záchranku.

Obě jsme s Andreou vybalily svoje lékárničky. Jak jdeš tím spáleništěm, tak máš všechno zaprášený a špinavý. Tak těma špinavýma rukama jsme tahaly z lékárniček ty téměř sterilní polštářky, který jsme jí tam přikládaly na ty krvácející rány. No moc sterilní to nebylo, nebyla to hezká práce. Andrea měla velkou zásobu dezinfekce, takže jsme ty tány prolily dezinfekcí a pak zabalily, přelepily a zafáčovaly, aby se jí tam nedostala další infekce.

Naštěstí jak u Saskie zafungoval šok a adrenalin, dost zbledla a opotila se, tak ty rány pak přestaly krvácet. Jinak by ta situace mohla být mnohem závažnější, než byla.

Aktivovala jsem svůj inreach a Saskie pak i svůj. Já chtěla, aby ležela a byla v klidu, když byla trochu mimo. Ale můj inreache nebyl schopnej komunikovat s mým telefonem. I když mi okamžitě přišly zprávy, co se děje, co je za problém, já nemohla odepisovat přes telefon. Musela jsem psát přes ten inreach, který nemá žádnou klávesnici, a to moc nešlo. Tak nakonec komunikovala chromá Saskia s rescue systémem, protože ona mohla psát přes mobil a byla mnohem rychlejší. Než já něco odeslala přes můj inreach, tak to dost trvalo. Naštěstí nás hned propojili a ptali se, jestli jsme se Saskií a jestli je to ten problém. Jestli jsme tam s ní, jestli s ní počkáme, než přijde záchranná služba. Je to opravdu chytrý, velice dobře komunikují a jsou s tebou. Takže za mě 10 z deseti.

Akorát jsme tam čekaly 5 hodin, než přišla záchranná služba. Ale byly jsme v úplný prd… 20 km od Cascade Locks, přes ty vodopády, co jsme šly, nahoru do kopce spáleništěm, kde by vrtulník nikde nepřistál, protože byly všude ty spálený stromy. Spíš by nás zabil, protože by na nás tím větrem ty spálený pahýly poslal. Horší místo by asi bylo jen u těch Kanadských hranic, jinak tohle bylo asi top 2. nejhorší místo, kde se mohl stát nějaký úraz.

Naštěstí to tolik nekrvácelo, Saskia neřvala bolestí. Dávaly jsme jí tekutiny. Nebyla zima, nebyli komáři. A jak PCT hikeři drží při sobě, když nás došel další pár Anna a Jason, tak zůstali s námi a utěšovali Saskii, než přišla záchrana.

A byli to profesionální týpci. Promluvili s ní, jak jí je, jak jsme v pohodě precizně komunikovali, uklidnili situaci, prohlédli ji, a že za chvilku přijde doktor. Poděkovali Andree, jak ji moc hezky ošetřila a nohy jí ještě znovu převázali.

Pak přišla ještě další skupina deseti chlapů se speciálními nosítky s jedním kolečkem uprostřed. Přeci jen to bylo buď 20 km zpátky přes soutěsku, kde by to bylo úplně pekelný, nebo 5 mil nahoru suťoviskem přes klády. A ne že by byla Saskie tlustá, ale je to kus baby a člověk se pronese. Ty klády, co se musí přelejzat, tam jsou třeba do výšky hlavy, takže na nosítkách docela peklo. Proto jich přišlo deset, kdyby byla úplně bezmocná, tak se musí hodně střídat. Naštěstí nebyla úplně v krizovým stavu, byla docela v pohodě, nepadala do šoku. Byla schopná sama vstát. Úplně chodit asi ne. Takže ji asi nesli na nosítkách, kde to šlo, a přes problematické části přenesli bez nosítek. Nevím, protože my už s nimi pak už nešli.

Záchranka dorazila v půl desáté večer a už byla tma. Vzali jí batoh a všechny věci. My došli po míli a půl na první tent side. Já ani nestavila stan. I Anna a Jameson si dali cowboy camping a doufali jsme, že to se Saskií dobře dopadne.