Den 95 - 102

Ze Saied Valley jsme stoupaly příjemně podél Creaku nahoru. Měly jsme to dva dny k nejbližšímu stopu do městečka Etna. Bylo zas vedro. A musely jsme si už zas hlídat vodu. V Severní Kalifornii je vody méně a musí se pro ni zacházet a prameny jsou dál od trailu. Vodu musíš filtrovat. A to všechno ti zabere dost času. Takže až ne taková pohoda. A my si docela odvykly filtrovat vodu. I jsme se na to někdy vykašlaly. Tak uvidíme, jestli skončíme v nemocnici. Zatím ale dobrý 😊

Taky nás upozornili, že půjdeme přes šílený spáleniště. Za poslední měsíc a půl mám pocit, že asi půlka PCT je spálený les. Jsi od toho špinavá, přelézáš nějaké klády. Ale proti tomu, co jsme zažily ve Washingtonu to bylo úplně na pohodu. Tam to bylo mnohem horší. Každý tu trasu vnímá jinak.

Chtěly jsme si dát oběd na půl cesty před tou Etnou, ale blbě jsme se s Andreou domluvily. Já si chtěla nabrat vodu později než ona a ona pak to místo přešla a dalším tent situ voda nebyla. A já bez vody pak už neměla si z čeho udělat oběd, tak jsem musela jít dál. Andrea si oběd udělala. Jenže voda nebyla vůbec a já byla docela v prd… Ale zas to nebylo daleko na trail head do Etny. Tak jsem se modlila, že tam někdo na trail headu vykopne barel s vodou.

Jako na potvoru tam nic nebylo. Tentokrát trail neprovides ☹

Andrea mě došla a dala mi zbytek své vody. Bylo asi pět hodin, unavený, vyprahlý, docela v prd… Cesta úplně prázdná, nic nejelo, žádný signál, abychom si zavolaly nějakého trail angela. Ti prý z té Etny docela fungují.

Dohodly jsme se, že budeme stopovat všechny auta, co pojedou směrem do Etny. Kdyby nás třeba nesvezli, tak by nám mohli dát alespoň trochu vody.

Naštěstí během chvilky jel kolem nějaký forest service a vzali nás na korbě dolů do města. Camp tam byl za pět dolarů, sprcha za žetony. Měla jsem strašnou chuť na salát a na zeleninu. Andrea si dala pizzu. Městečko bylo roztomilý, všechny baráky byly pomalovaný obrázky. Mají tam i kino divadlo.

V Etně už jsme musely začít řešit Andrein odjezd. Už to měla jen dva dny, aby se dostala někam, odkud jí pojede nějaký vlak nebo autobus do San Francisca, odkud měla odlétat. V Americe je to s veřejnou dopravou tristní. Sice existuje, ale jen mezi velkými městy. Z vesnice se někam dostat je skoro nemožný. Všichni tu musejí mít auta.

A znova trail provides. Kupovala jsem si v Etně bombu na vaření a zeptala jsem se paní v hardwere store, jestli se dá jít na stopa, jestli je to v pohodě. A paní prý že je to nebezpečný samy holky stopovat, že si raději máme zavolat trail angela a dala mi seznam asi deseti lidí, kteří pomáhají hikerům. Říkala jsem si, že jsou tu všichni asi pošahaný. Stopujeme tu celý tři měsíce, jinak bychom se nikam nedostaly.

Pak jsme uviděly pekárnu. A to je tady dost vzácný. Tak nás to do ní vcuclo a daly si snídaňový menu. A pak za půl hodiny nás vyzvedla trail angelka.

Vždycky se snažíme si s těmi lidmi povídat, aby to nebyla taková nuda a nemysleli si, že vezou nějaký nasraný nudný krávy. A tak jsem jí vyprávěla příběh, jak mi ženská říkala, že rozhodně nemáme stopovat, jak je to nebezpečný. No a ona mi pak vyprávěla svůj příběh. Když jí bylo devatenáct, stopovala. Stopli jí dva týpci, kteří ji šíleně zmlátili, znásilnili. A když už myslela, že ji zabijí, tak se jeden podíval do její občanky. Když zjistil, že jí je devatenáct, že je prý stará, a tak se rozhodli, že ji nechají žít. Prý to byli sérioví vrazi a jmenují se Tool Box Killers. Googlila jsem si to na internetu. Zabili a znásilnili asi pět nezletilých holek. Jednoho odsoudili na doživotí a druhýho k trestu smrti. Nakonec díky amnestii mu trest smrti zrušili a oba umřeli ve věznici. Takže jsem se setkala s opravdovou obětí, co přežila útok Tool Box Killers. Prý vozili v autě krabici s nářadím, se sekerama, kterými ty holky vraždili.

Já měla ten den svátek (11. srpna), Andrea mi koupila pivo. Mimochodem tady se name days neslaví. Takže když nás na trail headu Taylor vysadila, já si vypila studený pivko 😊

To vedro tu už mě začíná dost sr…t. Mně se v tom vedru tak strašně jde. To Andrea si to užívá. Ona je teplomilný člověk. Člověk ani nemá chuť na jídlo, na nic, jen se potí, má furt žízeň. Novou vodu musí filtrovat. VEDRO MI FAKT VADÍ!

A opět se opakuji, trail provides. Říkaly jsme si s Andreou, že na celé jsme ještě neměly nějaké omezení. Tedy krom nebezpečné Siery, kterou jsme přeskočily. A nějakých zákazů vstupu třeba kvůli žábě. Dost často se stává, že jsou nějaké úseky na trailu zavřené kvůli požárům. A my tyhle restrikce zatím neměly.

Tak si jdeme, je asi šest hodin, že půjdeme ještě asi dvě hodinky, dáme někde vodu a zalehneme a najednou ucítíme kouř. On je sem tam cítit, protože je to tu dost spálený. A je cítit i z daleka. Ale tohle bylo fakt intenzivní. A objevily jsme požár. Ne moc velký, asi někdo špatně uhasil ohniště. Oheň vycházel z udusaný země nahoru, čudilo to, smrdělo. Zkusily jsme na to nalít vodu, ale nic, stále dým stoupal vzhůru. Nevěděly jsme, jak se zachovat. Jestli rovnou volat hasiče nebo jsme schopné to vlastními silami uhasit. Nalily jsme na to úplně všechnu vodu, co jsme měly. Asi dva km zpátky byl tent site s vodou, tak jsem navrhla Andree, ať batoh nechá tady a doběhne tam a zkusí tam někoho zburcovat, ať donesou vodu, nebo zavolají hasiče. Zatím jsem nosila hlínu z trailu a házela na to dýmající místo. Ale nevěděla jsem, jestli dělám dobře nebo ne. Jestli je to prohořelé skrz kořeny. Jestli bych neměla spíš utíkat, volat, nevím. Navíc ta hlína kolem byla hrozně horká. Sem tam prošel nějaká hiker a já mu řekla, že je tam oheň, že to kouří, ale většina k tomu byla dost laxní, že je to dobrý, že nemusím volat hasiče. Asi to nebylo tak strašný, jak jsme to viděly my.

Andrea se udýchaná vrátila asi za čtyřicet minut s nějakou holčinou a každá měla asi čtyři litry vody. Tak jsme to místo prolily, prohrábly, chvíli u toho postály a pak zhodnotily, že je to dobrý.

Bylo už asi sedm hodin, tak že půjdeme někam spát. Akorát úplně bez vody. Na mapě jsme našly nějaké jezero, tak jsme k němu sešly a že si tam vodu přefiltrujeme.

Do toho mě kousla do ruky na zápěstí včela. Minule, když mě kousla včela jsem musela do nemocnice. Tak jsem si říkala, jaký asi budou americký včely. Ale vypadalo to na podobný průběh. Andrea mi dala nějaký Zyrtec a doufala, že nebudu mít takovou reakci, že americký včely jsou light jako Coca cola 😊

No nebylo to dobrý, v noci mě v tom strašně škloubalo, jak to puchlo. Neměla jsem si to v tom horku kde schladit. Andrea mi ta to chtěla dávat mokrý ručník. Ale namočíš ručník a do pěti minut je stejně horký jako ta ruka a po dalších deseti úplně suchý. Takže mi to přišlo úplně zbytečný.

Takže ruka napuchlá, já nevyspalá a ráno před mým stanem kempoval chřestýš. Tak to už jsem si říkala, že toho mám kurva dost. Horko, včela, požár, chřestýš, už jsem toho měla úplně plný kecky. Prostě si chci od všeho odpočinout, někam zalézt a zevlit a neřešit přírodní katastrofy a nástrahy.

To byl předposlední Andrein den, tak jsem hikovala i druhý den. I když ta ruka stále bolela, byla napuchlá. Ušly jsme asi 42 km. Andrea chtěla ještě děl, ale jí řekla, že na to seru a šla jsem na stopa. A ona, že to druhý den dojde. A ten den došla dalších 10 km.

Já pak cestou narazila na nějaký day hikery, kterým jsem řekla, že mě štípla včela a oni mě vzali k sobě domů. Bydleli v Ashlandu. Koupili mi led, abych si mohla chladit ruku. Takže super. Dostala jsem pivka a mohla stanovat u nich na zahradě. Povídali jsme si, koukali na hvězdy. Pouštěli jsme si rockovou muziku. Říká se, co Čech to muzikant. Hovno, tady je každý muzikant, každý má doma elektrickou kytaru, bicí, tamburínu a má svou vlastní kapelu. Ten večer u nich byl moc hezký. Ráno mě odvezli do Dunsmuir, kam měla druhý den odpoledne Andrea.

Já byla úplně vyřízená. Z té alergické reakce jsem měla všechno v takové mlze. Do toho se mi přidal ještě průjem. Ubytovala jsem se v nějakém kostele. Pod ním mají také zázemí pro hikery zadarmo, tedy za donations. V chládku jsem pak počkala na Andreu. Ten den bylo asi 40 ve stínu. Vůbec jsem to Andree nezáviděla.

Večer jsme plánovaly pořádnou poslední společnou večeři. Andrea pak pojede vlakem do Sacramenta a domů, Já musím vymyslet, jak se dostanu do Chesteru. Poslala jsem si tam svoje třetí boty. Měla jsem to napočítané po 1000 mílích, ale jak jsme skočili do Kanady, tak se to celé změnilo. Pak jsem plánovala, že z Chesteru pojedu zpátky do Kennedy Meadows. S partičkou Čechů jsem byla domluvená, že půjdeme spolu High Sieru, abych ji nešla sama, protože to může být dost o hubu.

Jsou to prostě čtyřtisícové hory plný komárů, medvědů, hadů, kojotů, pum a brodů a sněhu a snow creeců. Takže je lepší tam jít minimálně ve dvou. Sice se sama neztratím, ale posr… se může cokoli.

Dunsmuir je úplná díra, ale hamburgery tu mají úplně nejlepší z celé PCT. Ale úplně! Jmenuje se to Jaks a ten hamburger měla asi 20 čísel do vejšky. Takhle obrovskej jsem ještě neměla. Jedla jsem ho tři a půl hodiny.

Zjistila jsem, že z Dunsmuir se není jak dostat. Prostě ta americká veřejná doprava. Nejezdilo ani zdaleka nic. Jediný vlak v jednu ráno do Sacramenta. Ten, co jím měla odjet Andrea. Já bych pak měla vystupovat v noci ve tři a přejít někam. A tady to je plný bezďáků a alkáčů. Nechceš být ve tři ráno tady v tom někde na nádraží. Takže docela prekérka.

Nakonec jsme to vymyslely, že bych jela jsem tím vlakem nakonec dál, kde byla další možnost jít na stop. Jmenovalo se to Chico, jako ta hračkárna. Tam vystoupila asi v pět, to už svítá. To se dá třeba postavit před nějakou benzínku a počkat, až se rozední, aby se necejtil tak v nebezpečí. A Andrea by pak jela dál do Sacramenta.

A jak je ta místní veřejná doprava opravdu free, tak i nejezdí načas, což jsme si už párkrát ověřily. A i tentokrát měl vlak asi hodinu a půl zpoždění. V pohodě, alespoň nebudu tak brzo v Chicu a přijedu tam až za světla. Vlak stál asi padesát dolarů a měl luxusní pohodlné sedačky. Jen co jsme nasedly, já okamžitě usnula. A v šest jsme byly v Chicu.

Jak už jsem psala, nesnáším loučení. Tak jsme se rozloučily hezky, ale moc to neprotahovaly.

Chtěla jsem si koupit něco dobrýho na benzínce. Nevěděla jsem, že tady v Kalifornii ti neprodají alkohol od deseti večer do sedmi ráno. Takže ranní pivo nebylo. Prošla jsem celý Chico. Asi 10 km. Na výpadovce jsem čekala asi pětačtyřicet minut, než mi zastavilo auto. Čím dál jsi od PCT, tím hůř se stopuje. Svezly mě dvě hustý báby, který poznaly, že jsem sice trošku mimo trail, ale že jsem PCT hikerka. Samy prý šly PCT a Camino. Oregon projely na kole. Byly skvělý. Vzaly mě na půl cesty do Chesteru. A pak za dalších dvacet minut mě vzal týpek, co pospíchal do práce.

V Chesteru jsem se trochu bála, jestli na poště čekají moje boty. A čekaly pěkně v krabici. Hned jsme s nimi šla do hospody. Chester je strašně krásný město. Taková nudle, baráky kolem silnice. A je hodně hiker friendly. I když jsem tam byla trošku off sezónu. Ti hikeři, co šli Sieru už byli pryč. A ti, co šli Kanadu ještě nedošli. Takže jsem tam byla skoro sama.

Mají tam tři kempy a ani jeden nepřijímá PCT hikery. Trošku zvláštnost. Mají třeba kemp, kde se nesmí stanovat a můžeš tam být jen s autem. Ale je to označené jako camp ground.

Ale hikeři tu můžou stanovat v městském parku. Jsou tam i záchodky, voda. Došla jsem si do veřejné sprchy, veřejné prádelny, které tu jsou na každém rohu. A byla úplně spokojená.

Den 102:

Jak se pozná hiker-friendly město? Tak, že ani nemusíte stopovat…stačí se jenom promenádovat s backpackem po ulici a lidé vám sami zastavují a nabízejí svezení…Chtěla jsem si ještě zajím do pekárny pro nějakou vypečenou mňaminku, ale nechala sem se odvézt na trail head, když mi pán tak ochotně sám od sebe nabízel odvoz…Říkala jsem si, že aspoň ušetřím, za jídlo tu utrácím úplně neuvěřitelný částky. Vlastně skoro všechny peníze jsem utratila za jídlo.

Na trail headu jsem si dala ještě pivko, co mi zbylo ze včera a vyrazila spáleništěm směr resort Belden Town. Loňský rok tu měli obrovský požár, takže je tu naprosto všechno spálený a čekali mě dva dny totálním spáleništěm. Bylo dost vedro a pálený stromy zrovna moc stínu neposkytujou :-/

Po pár mílích byl krásný potůček, nabrala jsem si vodu a zčekla na faroutu, že je to poslední voda na dlouhou dobu, takže jsem si pro jistotu vzala 3 litry. Snědla jsem jablko s kusem sýra a na chvilku si lehla do stínu …. Byl z toho třiapůl hodinový šlofík! Když jsem se probudila, byla jsem hrozně nasraná, že jsem dokázala takhle zachrápnout. Znamenalo to totiž, že druhý den už nestíhám dojít do Beldenu, naštěstí jsem měla jídlo navíc. Místo dvou dnů půjdu tři…. A totálně jsem si spálila lýtko, páč mě hrozně pálilo….to budou zase puchýře! Njn, tady je vidět jak je člověk po třech měsících hikování už docela unavenej. Navečer jsem došla na tentside kde byla značená jediná voda široko daleko – ale muselo se k ní zajít asi míli a půl, docela voser navíc. Na tentsidu se mnou spal ještě jeden britskej pár.