Den 0: Cesta

Rozloučení v nádražce v Semilech bylo úžasný. Přišlo mnohem víc lidí než jsem čekala ☺ Ani to, že neměli nic k jídlu, nám náladu nezkazilo. Přesunuli jsme se na nádraží, kde jsme se dlouze loučili a objímali se. Pak jsem nastoupila a všichni mávali a mávali. Třída dětí kolem si myslela, že mávaj na ně, tak začali mávat taky…

Byla jsem hrozně ráda, že jedu vlakem a ne autobusem - celej den jsem měla průjem, asi nějaká cestovní horečka… už během práce jsem musela pořád odbíhat a omlouvala se pacientům - myslím, že mi tu cestovní horečku nevěřili a každej se pak radši několikrát omyl a vydesinfikoval, když odcházel 😀 Někteří to možná i psychosomaticky dostanou…

V půlce cesty na Pardubice byla výluka. Naštěstí jsem to přestála bez nehody. V devět jsem přijela do Pardubic a měla hroznej hlad, protože jsem naposled obědovala kousek guláše. Měla jsem hodinu a půl do odjezdu nočního vlaku, tak jsem to rovnou zamířila na záchod do non-stop Mekáče a pak že si objednám nějakej pořádnej burgr. Jenomže mi bylo blbě od žaludku, tak jsem se bála, abych to někde nezvrátila… takže jsem snědla jen půlku. Prostě nervy před cestou ☺

Cestou na nádraží už byla docela tma… přistoupil ke mě týpek: “Čau kámo, nechceš trávu?” Je to jasný, už na začátku vypadám jako chlap 😀 To to pěkně začíná. Čekání na vlak bylo hrozně úmorný - bála jsem se usnout, aby mi někdo nešloh batoh, boty, tkaničky nebo tak něco.

Konečně se přiblížilo 22:40 a já se toužebně přiblížila na perón, kam měl přijet noční vlak - kde jsem měla už měsíc dopředu zaplacený lůžko v dámským oddílů a toužila jsem se strašně vyspat. Pobíhala jsem po peróně, hledala vagón číslo 11, kde jsem měla cimru číslo 41, lůžko číslo 3 - hned u země, abych nemusela po schodech. Našla jsem kupéčko, otevřu dveře - tam tma - ÚPLNĚ PLNO. “Dobrý den, já tu mam spát.” a nějaká holična s klukem (bylo mi divný co dělá kluk v dámskym kupé): “Ne, ne - tady nespíte. Tady spim já a tady spí pán.” Tak se zabouchla a koukám - číslo vagonu 11, číslo kupé 41, jsem správně. To tu jako maj víc stejnejch čísel?” Tak jsem šla do vedlejšího vagónu - tam byla 7 - nevim jak to maj očíslovaný. Na vagón na druhý straně asi 23. Ale 11 byl prostě můj vagón. Tak jsem si řikala co jsem zase zvojtila… že budu spát v uličce. Jenže to nešlo - tam nebylo žádný místo! Samý spací vagóny - žádný místo k sezení. To bude asi 10 hodin utrpení.

Tak jsem šla na záchod a pak že se pokusim najít průvodčího - jestli jsem kráva já nebo… já. Otevřu dveře od záchodu a tam si v umyvadle myl čůráka nějakej ukrajinec. PARÁDA, tohle je začátek, fakt 😀

Bezradně jsem chodila uličkama a pak se naštěstí vynořil průvodčí: “Slečno můžu vám s něčim pomoct?”

“No já nemůžu najít svoje lůžko. Mam tady vagón 11, kupé 41, lůžko 3.”

“No dyť to máte tady.”

“No ale oni mě otamtud vyhodili, že prej tam NESPIM.”

“Já to vyřídim.” Otevřel dveře, něco tam dohadoval - neslyšela jsem co, dva ukrajinci se zvedly, omluvili se mi a odkráčeli neznámo kam.

Průvodčí: “Je to v pořádku, můžete si jít lehnout.”

Já na něj koukala jako na pánaboha: “Jé, já tu nebudu 10 hodin stát v uličce a fakt budu mít svojí zaplacenou postel.”

A průvodčí ještě: “A dáte si ráno kafe?”

“Dám!” ☺

V kupéčku parádní postýlka, jen jsem zula boty pozdravila (vlastně ani nevim koho - ani kolik nás tam je, protože byla tma), ulehla a nechal tdm, tdm aby mě krásně uspalo.

No, hovno uspalo. Tdm, tdm sice paráda, ale žaluzie nedosahovala úplně dolu a do spodní postele mě každou chvíli zprudka oslnila nějaká nádražní lampa. A všichni ukrutně, ale příšerně chrápali. Já myslela, že tam jsou nějaký dva obrovský tlustý dědci, který se prostě udusej a ráno je najdem mrtvý - jakej to byl řev.

Pořád jsem byla ráda, že nestojim v chodbičce a občas jsem i trochu zabrala.

Ráno v 5 jsem se probudila na čůrání a akorát jsme byli v Popradu. Za oknem bylo už světlo a krásný panoramata Vysokejch Tater. Šla jsem na záchod - průjem pokračoval… a nedošlo mi, že v tědlech starejch vlakách se nesmí ve stanici.

V kupéčku už se osazenstvo taky probouzelo a nebyli tam žádný starý tlustý dědci - byla tam jedna malá, hubená, krásná stařenka 😀 To by člově nevěřil, jak takovej řev může ze sebe vyloudit takový nádherný, milý, malý, hodný stvoření. Spala tam ještě jedna holična z Košic, která po škole zůstala v Praze a jela domu navštívit rodinu. Stevard nám přines kafíčko a povídali jsme si - protože vlak měl asi 25 minut zpoždění.

V Košicích jsme staré dámě pomohli s věcma z vlaku, holčina mi ukázala odkud mi jede autobus na Vyšný Komárnik - Dukelský Průsmyk.

Cesta autobusem měla trvat asi 3 hodiny, takže jsem si radši ještě došla na záchod - zplatila jsem a šla s báglem na záchod. Rozběhla se za mnou ženská: “Prosimvás, prosimvás!” - otočim se: “Děje se něco?” “Aháá, vy jste ženská, já myslela, že jste chlap.” Takže je to jasný - já vypadám jako chlap! Cože je vlastně asi výhoda 😀

Šťastně jsem nasedla do autobusu a přemejšlela cestou co to vlastně bylo v tom kupéčku… asi prostě myseleli, že tam platí “Kdo dřív příjde, ten leží” a nenapadlo je, že tam jsou rezervace - nebo dokonce dámskej oddíl…