Den 31: Frymburk–Nové údolí

Ráno jsem chtěla vstávat v pět, ale kvůli našim jsem to posunula na šestou… abychom si ještě mohli ráno popovídat. Oni mě pak přiblížili do krámu, abych si nakoupila víc jídla na šumavskou hřebenovku a hodili mě k přívozu.

Pak jsem jim zamávala a čekala na přívoz… měla jsem trochu strach, v hlavě mě pořád probíhala myšlenka, že když se ten přívoz potopí, tak s tou krosnou pudu hrozně rychle ke dnu ☺️ Radši jsem ani nevytahovala foťák a první fotku mam až ze břehu.

Od přehrady se začalo stoupat příjemnou cestou nahoru. Po cestě jsem potkala pivní samotoč, kde si za poplatek můžete z pípy natočit pivo. Ale já jsem měla dost nakoupeno z krámu, tak jsem ho nevyužila.

Stoupalo se přes jedno sedlo a pak zase dolu ke Schwarzenberskýmu kanálu a podél něj až na rozcestí. Otamtud nahoru na nejvyšší horu Šumavy - Plechý. Cesta byla poměrně náročná a čim výš, tim náročnější. Nakonci už to je po velkejch kamenech a musíte se přidržovat, abyste neztratili rovnováhu. S tou krosnou, která byla těžší o čtyři litry vody a litr a půl piva, to nebylo nic moc.

Slunce pálilo, ale naštěstí příjemně pofukovalo. Vyškrábala jsem se na Plechý, kde jsem chtěla poobědvat. Ale jak tam řádil kůrovec, tak tam nebyl žádnej stín a nechtěla jsem riskovat další spáleniny. Na vrcholu nic neni. Ani přístřešek, ani lavička. Jen velkej kámen s křížem a vyhlídkou. Výhledy odtamtud byly krásný i když jak bylo vedro, tak byl trochu opar a tolik do dálky vidět nebylo.

Měla jsem to čtyři a půl kiláku na Třístoličník, kde měla bejt hospoda. Řekla jsem si, že poobědvám tam, pokud bude otevřená. Hřebenovka byla nádherná. Tim jak tam nejsou stromy, tak máte pořád nádherný výhledy na obě strany a kolem skály růžnejch tvarů. Hospoda byla otevřená. Vešla jsem dovnitř, kde na mě vyjel jejich pes. Tim, jak to je německá hospoda, tak asi maj ještě hospody zavřený. Poprosila jsem je, jestli si můžu nabít powerbanku a mobil. Nebyl to problém, ale sezení bylo jen venku. Dala jsem si gulášovku a dvě piva. Polívka byla excelentní. Potřebovala jsem počkat alespoň hodinu a půl, než se mi to dobije a nemusim plácat pořád powerbanku.

Jak byla poměrně náročná - plná šutrů a schodů, tak člověk nepotkal moc důchodců, spíš samý mladý. A na to, že to je nejvyšší vrchol Šumavy, je cesta dost úzká, málo udržovaná i používaná. V pět jsem vyrazila dolu. Chtěla jsem spát na tábořišti v Novém údolí. Mělo to bejt už jenom kousek. Akorát sestupová cesta byla náročná. Hodně schodů, musel se dávat velkej pozor, aby člověk neuklouznul. Dál se cesta trochu narovnala a potkala jsem Renatu. Taky přechodářku - sólistku. Šla si sama projít Šumavu. Pokecali jsme, podali si ruce a ona pokračovala nahoru na Třístoličník, že chce jít na německou stranu a někde tam nahoře přespat.

Cesta dál docela frčela a na mapách jsem si našla, že tam má bejt nějakej travel free shop otevřenej do sedmi. Tak jsem si tam zašla nakoupit něco dobrýho na večer. Přidala jsem do kroku a krám jsem stihla. Musela jsem se smát, že v tomhle zapadákově, kde jsou jen turisti a trampové, je obchod jen s chlastem, cigaretama, voňavkama a drahejma čokoládama. Kdyby tam měli paštiky a konzervy, tak podle mě vydělaj víc 😀 Koupila jsem si rum a dvě piva k večeři. Naproti u Starýho vagónu, kde asi bejvala hospoda, ale teď vypadala zavřená, bylo hodně trempů, ale strašně… Trochu jsem bála, že chtěj všichni jít na to tábořiště co já. Radši jsem rychle upalovala nahoru, abych si měla kde postavit stan.

Když jsem se blížila k nocovišti, tak proti šla parta mladejch lidí a já se lekla, že otamtud odcházej, protože je plno. Ale prej ne - odcházeli proto, že tam neni přístřešek a je tam strašně komárů. A bylo. A kdyby jenom komárů… i midges. To jsem u nás nezažila, snad jenom ve Skotsku.

Tábořiště bylo malinkatý, ale byl tam jenom pár s hamakou a tarpem. Nejdřív jsem se oblíkla a nastříkala kvůli mikrokurvám. Postavila jsem stan, protože to vypadalo na déšť, abych měla všechno připravený a mohla se schovat. Navečeřela jsem se a když jsem chtěla do ToiToiky na záchod, málem se převrátila, jak byla špatně postavená. Málem hrozilo, že budu celá od hoven.

Pořád bylo nesnesitelný vedro i když bylo půl devátý večer. Nechápala jsem - uprostřed šumavy, večer, docela vysoko a já se pořád hrozně potila. Navíc jsem musela bejt oblečená, aby mě midges nesežrali. Pak začalo pršet... docela dost. Takže jsem v tom vedru musela skočit do rozpálenýho stanu. Vevnitř bylo nesnesitelný vedro, takže jsem musela ven a schovat se pod stromy. Tam si mě zase našly midges… nezbylo než zase vlízt do horkýho zatuchlýho stanu. Bylo neuvěřitelný, kolik jich stihlo se mnou vletět do stanu i když jsem úzkostlivě otevírala jen na dobu nezbytně nutnou. Bavila jsem se tim, že jsem je vraždila ve stanu…

Nakonec jsem i přes vedro a štípající hmyzáky tvrdě usnula a probudila se o půlnoci. Šla jsem na záchod a to odstartovalo melu - ozvala se hrozná rána - hrom a začalo zase pršet… blesky lítaly jeden za druhym, že si člověk připadal ve stanu jako na diskotéce, začalo lejt, ohlušující burácení hromů. Po chvíli to přešlo na další level, hromy byly tak hlasitý, že to vypadalo, jako že se na nás řítí celá Šumaval. Dokonce od těch ohlušujích ran vibrovala i zem. Málem jsem se podělala strchy. Ve stanu jsem se ani nehnula a modlila se, aby to přešlo. Přišel třetí level. Obrovskej slejvák a kroupy a do stanu se opíral vítr. Naštěstí úzkostlivě dbám na to, aby byl dobře přikurtovanej k zemi.

Za celej život jsem takovouhle bouřku nezažila. Ani v Krušnejch, kdy jsem byla schovaná pod Děčínskym Sněžníkem dvě a půl hodiny v altánu. Ani s Béďou, když jsme před tim ujížděli na kolech… byl to neuvěřitelnej mazec. Naštěstí to ve tři hodiny ustalo a já se mohla aspoň trochu do rána vyspat.