Den 32: Nové údolí–Modrava

Ráno jsem vstala v šest a byla jsem šťastná, protože nepršelo a já přežila tu šílenou bořku. Už byla vzhůru i holčina, která spala jen pod tarpem a měla všechno totálně mokrý a od bahna. Proto tarp prostě nebrat. Člověk nikdy neví, kdy přijde bouřka a vyplaví ho to. Navíc měla ten tarp ze svýho ponča. Nedokážu si představit, že sundám jedinej nepromokavej oděv co mam a než z něj postavim přístřešek, tak totálně promoknu. Do toho tam byla ještěš miliarda muchniček, který ji pod tim tarpem musely štípat. Samozřejmě ty mikrokurvy byly naprosto všude. Jen jsem vylezla ze stanu, okamžitě se na mě slítly. Holičiny jsem se hned zeptala: “To bylo něco.” “TO BYLO” a smáli jsme se z tý úlevy, že jsme to přežili ve zdraví.

Začala jsem si balit, ale bylo to dost náročný. Jen se člověk zastavil, okamžitě se na něj sesypaly. Musela jsem bejt pořád v pohybu, ale moc to nešlo. Stan byl celej od bahna, tyvek taky… i boty a všechno co jsem nechala venku. Snažila jsem se to trochu vyčistit a rychle jsem mazala od těch kousavejch sviní pryč.

Asi po třech kilákách jsem potkala Renatu ze včerejška. V noci jsem o ní měla strach, protože chtěla spát někde na vrškách, kde to bylo asi ještě horší, my byli relativně v ďolíku. Naštěstí spala jen kousek od nás. Nespala nikde nahoře. Tak jsme se smáli a vyprávěli si, jaký to bylo v noci. Midges tam měla taky… prej měla tak rychle sbaleno jako nikdy ☺️

Šli jsme pár kiláku spolu. Povídali jsem si o našich cestách. Taky prošla Rilu a Pirin i Korsiku jako já. Nad křižovatkou nad Žlebama jsme se rouzloučily, objali se a obě jsme cítili radost z milýho setkání.

Měla jsem namířeno na nouzový nocoviště Bučina nebo nouzový nocoviště v Modravě, když to zvládnu… ale to mělo bejt přes čtyřicet kilometrů.

V hlavě jsem si pohrávala s myšlenkou - než abych zažila znova to řádění živlů, radši bych šla někam do penzionu nebo chatky… ale nechtělo se mi zase utrácet. Když už jsem to přežila jednou, přežiju to i podruhý… a napodruhý by to nemuselo bejt tak strašný.

Šla jsem po červený hřebenovce a byla fakt moc krásná… celá Šumava je asi nejhezčí. Uvidíme jak bude vypadat Českej les. Ale Šumava asi best ☺️

Na radu jednoho kamaráda jsem si udělala zacházku do hospody Hájenka na Knížecích pláních. Byla to jediná hospoda na cestě tak už jsem přemýšlela co bych si dala dobrýho. Vepřovou se zelím už jsem měla, vrabce se špenátem i kachnu taky… týjo, já bych si dala kuře s dušenou mrkví a bramborem. Jenže to dělaj jen ve školních jídelnách… v hospodách to nebejvá. Přišla jsem k hospodě. Bylo tam hodně stolů a u nich hromada cyklistů. A světe div se, fakt měli kuře s dušenou mrkví a šťouchanejma bramborama 😀

Chtěla jsem si dát dobít elektroniku. Dovnitř ještě pořád nepouštěj - jedou pořád oknýkovej systém, ale pán mi to dal chotně nabít. Dala jsem si to vysněný kuře a pivko. Porce byla obří… ale jak jsem měla obrovskou radost, tak jsem to zvládla stlačit všechno i když by to pro mě byly normálně dvě porce. Jen pivko bylo trošku dražší - nějakej místní speciálek koza jantar, poník… nevim za 55, což mi přišlo docela dost. Ale dala jsem si ještě druhý a čekala chvíli, než se mi dobije elektronika.

Mobil se mi stihnul nabít a já vyrazila dál. Už mi byla docela zima, protože trochu foukalo. Byla to docela změna, protože celou cestu do hospody jsem se potila. Ve tři hodiny už jsem byla u nouzovýho nocoviště Bučina. To bylo hrozně brzo. Navíc se na tyhle nocoviště může přijít nejdřív v šest a odejít se musí do devíti. Ale co jsem tak pochopila, tak na to lidi serou. Pokračoval jsem teda dál na Modravu. Cesta byla fajn, ale začalo se zatahovat a nahoře na hřebeni zase začalo bouřit. Dostala jsem trochu hysterák, že nestihnu dojít včas a budu muset někde v bouřce stavět stan. Nebo hůř, že mě to chytne ještě někde na vršku a bude to ještě horší... takže jsem mastila co to šlo.

Asi pět kiláků před Modravou jsem potkal čundráky. Hned jsem se ptala, kam maj namířeno… oni řikali že na Modravu. “Na nouzový nocoviště?” Prej ne, že je to včera taky pořádně spláchlo, tak si sehnaly penzion. Jenže jak byly čtyři, tak je to nevyšlo tak draho, ale abych sama platila 1600 za noc je strašně moc.

Doběhla jsem na Modravu a hromy už nebyly slyšet, mraky se trochu trhaly, takže mě vcucla hospoda a stihla jsem si dát ještě jedno pivo.

Tohle nouzový nocoviště bylo asi nejhezčí. I když je kousek od Modravy. To je ale jen pár hospod - nic víc tam neni, takže to nevadí. Nocoviště je u Roklanskýho potoka, takže tam je zdroj vody - i když ne pitný. Ale co jsem pochopila, tak všichni co tam spali měli už filtry… já mam tablety. Ale hlavně je kde se aspoň trošku ošplýchnout. I když já jsem to ošplýchnutí zredukovala jen na vyčištění zubů. Na tábořišti byly čtyři stanu. Tak se mě hned ptali odkud a kam jdu. Obdivovali mě a vyptávali se na výbavu, prohlíželi si můj stan i boty, karimatku a všechno. Mě to přijde hrozně vtipný, už se mi to stalo po několikátý. Jak jsou asi všichni zblbý z diskuzí na sociálních sítích… ona je zkušenost nepřonosná, takže podle mě prostě zkoušet a zkoušet - radši než něco vyčítat v diskuzích na sociálních sítích. Postavila jsem stan a nechala ho trochu vysušit, protože byl totálně mokrej a hlavně když jsem ho balila, většina midges z tábořiště se přestěhovala dovnitř… asi se jim líbil ten smrad tam nebo nevim. Když jsem ho balila, řikal jsem si: “Chcípněte vy kurvy!” Ale o to víc je ten stan pak špinavej a smrdí. Během vysychání stanu jsem si dala večeři, protože to vypadalo, že déšť už nepřijde. Akorát jsem zjistila, že mam poslední konzervu tučňáka a poslední paštiku. První krám bude až další den v Železný rudě, takže mi bude muset jedna paštika a chleba vystačit na celej zítrek.

Ještě jsem byla chvíli vzhůru. Všichni ostatní šli v půl devátý spát znaveni cestou. Tohle nocoviště nebylo tak plný štíplavýho hmyzu, takže s trochou repelentu se dalo sedět venku a já se kochala krásnou přírodou a tekoucím potokem ☺️