Den 53 Hartau - Hejnice1

Tak nějak nastejno jsme se vzbudily, podstoupily ranní očistu a vyrazily bez snídaně směr nějaký bufet u Kristýny – holky si chtěly dát ranní kafe. Já kafe pít přestala před rokem, ale pivo si klidně dám…. Všechny hospody byly ještě zavřený – spíš to vypadalo, že právě zavřely . Tak jsme si to zamířily k penáči v Hrádku, kam měl dorazit Béda s rodiči. Rodiče mě chtěli pouze pozdravit a pokračovat dál do Krásné Lípy na kola, Béda měl v plánu semnou dojít až do konce. Na parkovišti mi prozradili, jak to bylo s tím nejsevernějším bodem a jak jsem všem svojí rychlostí překazila plány. Trhala jsem si vlasy. Už jsem chápala, proč se mě někdo pořád vyptává, kde budu tak asi za pět dní a nikdo nechápal, proč to nejsem schopná přesně říct. To si člověk, který nikdy nešel takovou dálavu, jednoduše neumí představit. Prostě jdete a je vám úplně jedno kde skončíte – tam kam vás nohy dovedou (pokud teda zrovna nehrozí bouřka s přívalovými dešti… to si radši vyhledám penzion nebo přístřešek). Ale většina přechodářů vám řekne, že neví kde budou spát zítra…prostě se řeší jenom aktuální den a zítřek je daleko a nezajímá vás. Myslím že by mi rozuměl každý kdo četl knihu moc přítomného okamžiku….Konec filozofování, bodlo by ranní pivko. No na mapě jsem objevila otevřenou cukrárnu i nalejvárnu, takže holky šly na kafe a my si s Bédou koupili pivo. Holky měly mít na večer odvoz domů, ale nějak se jim se mnou zalíbilo a domluvili jsme spaní v chatce v kempu a odjezd posunuly až do Harrachova.

Chtěla jsem si prohlédnout hrad Grabštejn, který je asi 3 km od Hrádku po cestě do Hejnic, ale nestojí za to, nic tam není a na prohlídku nebyl čas. Dále jsme pokračovaly pustinou úplně bez hospod, takže jsme poobědvali na paloučku a bylo to vlastně moc prima. Jídla jsme měli dost, ale voda začala docházet a bylo vedro. Cestou jsme potkali moc pěknej čistej rybník, holky s Bédou tam naskákali, já nejsem koupací typ, zažila jsem mnohem větší vedra než bylo dneska a myla jsem se včera….A k tomu nám došla voda, naštěstí jsem po cestě vyžebrala magnéziu a byli jsme zachráněni. Občerstvili jsme se až na benzíně v Raspenavě, a to velice rychle, páč se večer měly opět dostavit bouřky.

Do kempu jsme dorazili po osmé, naštěstí pán byl na recepci hned, ale všechny zarazilo, když po nás chtěl nejdříve test na kovid….za celou dobu ho po mě žádali jenom dvakrát, ale stačilo mu ukázat papír, datum nezkoumal. Hladový jsme rovnou zamířili to místního bistra, měli tam pouze pípu, velkej mrazák a fritézu, ale byli jsme tak hladový, že nám to bylo jedno. Já si dala smaženej květák, s kroketama a bramboráčkama a pak ještě krokety navíc s kečupem a tatarkou. Ostatní to měli podobně. Kolem desáté už mě začala zmáhat únava a usnula jsem jako poleno. Zbytek výpravy si ještě povídal do jedné do rána, ale já o ničem nevím.