Den 2: Černá hora - Sedlo Čerešňa

Probudila jsem se asi v 5:10. Řvali ptáci a bylo dost vedlo, ale byla jsem dost nevyspalá, protože ty kokoti na rozhledně řvali do rána… měla jsem sto chutí vylýzt nahoru a udělat jim parádní budíček…

Všichni ostatní ještě spali a já jsem je nechtěla budit, takže jsem balit úplně nezačala. Jenom jsem si šla udělat nějakou hygienu - bez vody to ale moc nejde… ještě že existujou vlhčený ubrousky ☺

Ostatní už pomalu začali vstávat taky - teda hlavně ty, co nekalili… takže jsem si pomalu začala balit. V 6:30 jsem měla sbaleno a byla připravená vyrazit. Už vstávali všichni, takže jsem se rozloučila s klukama a se všema co tam byli. Všichni měli namířeno do sedla Čerešňa, kde je přístřešek, ohniště a malá útulna. Mělo to bejt asi 35 km 1400 m převýšení.

Cestou nahoru na Makovicu jsem objevila úžasný místo. Je to taková náhorní plošina kde je asi miliarda stolečků, židliček, přístřešků a všeho možnýho. Strašně mi to připomínalo místo v Bílejch Karpatech… V Karpatech to vypadá hrozně podobně - je to místo setkávání Slováků a Čechů. Tady byl pomník svatého Floriána, takže to tam měli asi hasiči… ale takovej bordel co byl kolem, to bylo neskutečný. Uprostřed obrovský ohniště a v něm nahezný tisíc flašek a plechovek ☹️ Nechápala jsem to…

Dolů se klesalo do obce Kurimka, kde jsem měla ověřeno od kluků, že je do 12 otevřený obchod. Sice jsem toho ještě měla dost - buřty nesnědený… ale pivko přijde vhod. Než jsem přišla do obce, tak z okna vykoukla paní a volá na mě: “Dobrý den, nechcete doplnit vodu nebo něco? Nebo kafíčko? Nebo na snídani?” Já na ní koukala jak 3 na 5… “No vodu bych možná potřebovala doplnit.” Zahrada i dům byly krásný a velký, nějakym tlačítkem mi otevřela bránu, přišla ke dveřím a: “Počkejte, hned přivedu manžela.” Trochu jsem se divila, proč chce přivýst manžela, když bych chtěla jen natočit vodu, ale OK.

Ze zahradního domku vychází bodrej týpek: “Vy jste Zuzka Polanecká, žejo?” Já šla úplně do kolen.

Oni fungují jako trail angels na trase. Sledujou stránky https😕/cestasnp.sk/, takže pán věděl, že mám vyrážet… a vědí, že lidi spící na Černý hoře bejvaj kolem 10 u nich… takže paní mě vlastně vyhlížela.

A ty teda byly fakt jako andělé. Nejen že mi doplnili vodu… pán mi přines studený pivo, paní mi udělala kafíčko a bábovku… ty by se pro mě rozdali. Já byla úplně v rozpacích, protože tohle se mi ještě nestalo, aby mě jako cizího člověka takhle někdo hostil.

Oni teda hned v úvodu prozradili, že jsou Svědkové Jehovovi, ale nijak mi to necpali - nic to na věci nemění ☺ Prostě byli v důchodu a užívali si, že můžou pro druhý lidi dělat takovýhle úžasný věci. Když je člověk sám na cestách, tak je za každou nabídnutou pomoc strašně a neskonale vděčnej… dost často se stává, že po nějakym špinavim čundrákovi lidi jen plivou.

Vyprávěli mi příběh, že takhle pomohli nějakýmu týpkovi co to šel z druhý strany… a byl úplně v prdeli. Dali mu najíst, napít, veškerej komfort… nevim jestli u nich i spal - protože i ubytovávaj… a on po několika měsících, když měl čas, tam přijel a měl plný auto plechovek piva, birelů, limonád… prostě všeho co se trekařům na cestách hodí. Taky vyprávěli, že se u nich zastavil týpek co vypadal jako opilej - hrozně se motal… byl to ten, co drží rekord - SNP dal za 7 dnů, takže nebyl opilej, ale totálně unavenej a mimo.

Odcházela jsem od nich s úplně neuvěřitelnym, povznášejícím pocitem ☺ Šla jsem vesnicí že si něco koupim… a když jsem vlezla do toho snědenýho krámku, tak jsem úplně zapomněla co si vlastně chci koupit 😀 Do toho paní prodvačka s nějakym štamgastem se mě začali vyptávat na SNP a já si fakt nemohla vzpomenout, co si to sakra chci koupit! Takže jsem šáhla po nějaký flašce - RUM tam nemaj ☹️ - a abych nevypadala jak alkáč, tak jsem vzala ještě konzervu paštiky… takže mam teď v batohu 3 paštiky.

Cestou z Kurimky jsem potkala kluky co včera spěchali do tý útulny, protože měli jen tarpy co neuměj postavit… máchali si nohy v potoce a vařili nějaký dehydrovaný jídlo - Dobrej hostinec nebo tak něco. Já si radši dám chleba s paštikou a pak si počkám do hospody, než se táhnout s ešusem, vařičem a dělat si někde nechutný těstoviny s omáčkou…

Dohodli jsme se, že se stejně škrábu pomalu, že mě někde dojdou. Pak to bylo jen dokopce, dokopce a dokopce a dokopce… tak nějak jsem si začala uvědomovat, že o tom bude celý SNP - prostě pořád dokopce a dokopce.

Až někde kolem druhý, třetí hodiny mě kluci dohnali a nechápali, jakto, že mě nedošli dřív - že jsem musela jít strašně rychle. Ale já se fakt ploužim, protože když nehrozí bouřka, déšť nebo člověk nemusí nikam včas dojít, tak si tu cestu chci užívat - nechci se hnát jako blbec.

Cestou na Zborov jsme se dohadovali jestli jít nebo nejít přes romskou osadu (já na to jsem připravená - mam hašlerky a od Nikči drobný eura pro žebravý děti) ale kluci večer na Černý hoře zase řikali, že to je holý šílenství, že jim nesmim nic dávat, jinak mi utrhaj ruce. Tahle osada se dá obejít přes Hrad Zborov… ale kluci do mě začali šít, že jestli chci poznat pravý Slovensko, tak musim jít přes osadu. Oni nakonec taky vyměkli a vzali jsme to přes hrad. Což znamenalo ještě další stoupání… ale naštěstí to bylo pozvolný, po vršku až k hradu.

Prohlídli jsme si hrad a že s nima půjdo do města Zborov, protože si potřebuju dotočit vodu, protože dál neni nikde žádnej pramen. Ale podle map bych to do první hospody měla asi 2 km zacházku tam + 2 zpátky a to se mi fakt nechtělo.

Kluci to zapíchli a šli spát do Zborova k nějakejm trail angelům na zahradu. Já jsem si při první příležitosti poprosila někoho na zahradě o vodu. Ochotně natočili, já poděkovala, že mi ušetřili 4 km chůze a vydala se stoupat na Maguru.

Už bylo po 4 odpoledne, takže jsem byla dost unavená a nastavila jsem pomalý tempíčko… i tak to byl smrtelnej kopec… hodně krutpořísný. Když jsem konečně přišla nahoru, zase hrozně foukalo a mě se šíleně třásly nohy. Klepaly se mi ratlíkovi s parkinsonem… ale nahoře se nedalo sedout - i když tam byl pěknej přístřešek - ale šíleně foukalo, takže bych okamžitě prochladla… takže jsem navolila ještě pomalejší tempo a začala klesat do sedla Čerešně.

Cestou, abych se zabavila a nemyselela na to, že stoupám jak debil, fakt nemůžu a chcípám, tak jsem poslouchala audioknihu: “Příběhy opravdové odvahy.” od Bear Gryllse - toho jak jí ty ovce, nebo jejich oči a spí zabalenej do v alu fólii v -30° a inspiruje všechny možný chlapy aby se pochlapili a uměli přežít v divočině. Musim teda říct, že audiokniha skvělá, super příběhy. Ale je to úplně hororový ty příběhy co tam popisuje… to je jako když si vezmeš natočenou kostku nebo vřísko, tak ty lidi to fakt přežili a žijou dál! Pak, když jsem přišla na místo jsem si tu audioknihu radši vypla, protože bych se bála 😀 Pak nemá bejt tak pošahanej, když píše o takovejhle věcech.

Já jsem byla hrozně šťastná, že jsem došla na místo kde budu spát. Útulna byla dost malinká - ona to teda nebyla útulna, ale nějakej domeček na hraní pro haranty… na fotkách to vypadalo trochu jinak ☺ Bylo tam krásný ohniště s kamennou zídkou aby nefoukalo. Vybalila jsem si spaní, pustila si “Jak básníci přicházejí o iluze”, rozdělala oheň, opejkala buřtíka a byla naprosto spokojená.

Kluci mi řekli, že tady se medvědů vůbec nemusim bát - až vlastně od Košic - Volovskejch vrchů, takže jsem se spaním byla úplně v klidu… a jen bych si přála, aby až někoho potkám v Košicích mi řekl to samý… a pak i v Nízkejch Tatrách, na Fatře a vlastně až do cíle 😀