Den 4: Čergov - Janov

Ráno jsem z Čergova začala klesat dolů, takže start příjemnej. Šlo se přes vesničku Hradisko a čekal jsem, že už to bude v údolí, ale je to vlastně úžasná miniaturní vesnička ztracená v lesích - ale ještě pořád nahoře. Vede tam jen prašná cesta. Po cestě do městečka Terňa se poprvé pořádně otevřely výhledy na hory, protože doteď jsem šla více méně pořád v lesích.

Ty lesy jsou tady teda fakt nádherný, hodně bukový… ale ty výhledy byly fakt pecka, takže jsem se až do vesnice kochala nádhernejma výhledama. Městečko Terňa je fakt kouzelný - z každýho místa je totiž vidět na hory. Při vstupu mě uvítal místní rozhlas s místníma slovenskejma vypalovačkama a na konci paní ohlásila, že přijede zelinář a bude prodávat jahody… a pokračovaly další místní veledůležitý zprávy. Byl tam obchod - COOP, jako vždy, a já měla chuť na nějakou pořádnou prasárnu, takže jsem si koupila tresku v rajčatový omáčce s fazolema a doufala jsem, že se po tom neposeru… a hledala místečko za městem - nějakou lavičku, kde bych to snědla. Lavičku jsem nakonec nenašla, takže jsem to zdlábla na zemi se dvěma rohlíkama a pro jistotu ještě půlku klobásy.

I když jsem se na Čergově nadopovala hořčíkem, tak mě nohy pořád nechtěj poslouchat. Při sebemenším kopečku jdou do křeče. Musim prostě jít pomalu a pořád hodně odpočívat. Jelikož už jsem 4 dny na cestě, nemytá a potřebuju dobít elektroniku, tak plánuju skončit ve Velkym Šariši, kde je hodně trail angelů kteří poskytujou ubytování SNPčkařům. Když jsem přicházela do Velkého Šařiše, tak už mě teda odumíraly prasecky nohy, vůbec mě neposlouchaly a já byla přesvědčená, že dnes dál nejdu.

Sedla jsem si do hospody a začala zjišťovat, kde bych sehnala ubytování. Na mapě to vypadá velký, ale ve skutečnosti to je takovej náš Jabloneček. Volala jsem do ubytovny, která je pro SNP hojně doporučovaná, ale ubytovali by mě až v 7 večer - a co bych 6 hodin dělala v Šariši, žejo… Přes booking.com jsem našla nějaký ubytování skoro až v Prešově, takže bych si musela pár kiláčků zajít - ale to by mi nevadilo. Objednala jsem to, zaplatila kartou a vyrazila směr Prešov. Oni byly teprve dvě odpoledne, ale cítila jsem se totálně znavená… ale to pivko mě trochu povzbudilo. Potkala jsem ty dva SNPčkaře ze včera a ty šli spát do Janova na fotbalový hřiště. Tak jsem jen pozdravila a pokračovala směr Prešov. Do toho mi přišla z bookingu zpráva, že se to stornuje a ubytování nebude. Karma, osud, hvězdy, ZEN vole… vlila se mi do těla nová energie, nohy přestaly bolet, stehna a lýtka začaly fungovat a já teda vyrazila dál.

Z Velkýho Šariše se jde do Malýho Šariše a cesta vede po rušný asfaltce kde jezdí jeden kamin za druhym a neni tam moc velká krajnice. Naštěstí místní jsou na to zvyklí a jsou velice ohleduplný - nebo teda zatim jsem měla tu zkušenost - buďto počkaj, nebo objížděj docela velkym obloukem.

V Malym Šariši jsem si chtěla dát pivko. Nemam kam spěchat a přípandě můžu přespat kdekoliv - powerbanka mi ještě 2-3x telefon nabije. Ale tam vůbec nic neni… takže jsem si sedla na zastávku, že se napiju a odpočinu si. Do toho za mnou přišel týpek, představil se jako Radovan a dal se se mnou do řeči. Byl strašně milej a veselej ☺ Ukázal mi interaktivní mapu SNP a chtěl vědět která z těch teček jsem - že to rád pozoruje a fandí těm lidem. Takže jsme si povídali. Řikal, že nám závidí - že je živnostník a má statek s krávama, kozama, ovcema, velbloudama, piraňama, ještěrama… bůh ví čim dalším… a manželka mu řekla, že kdyby na víkend vyrazil na SNP, tak si to zvířectvo musí vzít sebou 😀 O SNP jen sní a prožívá to skrze příběhy lidí co pozoruje na stránkách. Ještě si mě na památku vyfotil a já pokračovala dál. Za půl hodiny mě předjelo auto, zastavilo a vystoupil chlap - já už se lekla, že to je nějakej úchyl… to je pořád to moje špatný smýšlení 😀 Byl to Radovan, vytáhnul z auta krabici a předal mi ji jako dar na cestu ☺ Protože jsem si mu stěžoval na křeče, tak mi z lékárny přivez hořčík, vitamín C, dvoje ponožky a sprej na komáry. Já jsem si zdráhala to vzít, protože pro mě je nepředstavitelný, že by mi cizí člověk sám od sebe něco koupil… chtěla jsem mu to zaplatit… ale to by ho urazilo a nenechal se odbýt, dárek mi předal, rozloučili jsme se a odjel domu. Pořád nestíhám zírat, jak milí tu jsou lidé.

Hořčík jsem do sebe projistotu hned kopla. Následoval vlhkej a tmavej les, takže jsem hned použila i repelent. Do Janova to bylo jen 9 kiláčků - docela pohodovejch, takže to odsejpalo. Janov je miniaturní vesnička ztracená v lesích, takže se fotbalový hřiště nedá přehlídnout. Maj tam roubenou útulnu pro SNPčkaře, která sloučí i jako “tribuna” pro fotbalový diváky. Já jsem obcházela tribuny, slyšela jsem hlasy a ucítila točené pivo - takže mě to vcuclo. Nebylo to označený jako hospoda, tak jsem zaklepala, otevřela dveře a pokorně se zeptala - že jdu SNP a jestli bych v těch tribunách mohla přespat.

“Tož jasné… a pivo si dáš?”

“Dám”

“A cheš aj panáka s náma?”

“A co pijete?”

“No my pijeme vodku”

“Já jsem slyšela, že tady na Slovensku máte Borovičku”

“Jak my Slováci máme - to vy u vás nemáte?”

“Ne, nebo o tom aspoň nevim.”

Takže mi nalili borovičku a já jsem ji poprvý ochutnala. Ale že by mě to nějak extra uchvátilo… taková vodka s chutí jehličí.

Moc jsem klukům poděkovala a že jdu spát do tý útulny… správce (pán cca 60) se zvednul že tam maj šatny… “Nechceš sprchu? Máme tu sprchy.” Super, čtyři dny jsem se nemyla… otevřel mi celý ty zrekonstruovaný tribuny, že můžu spát tam a klíček že mu ráno schovám. Já šla zase štěstím do kolen. Sprcha, mohla jsem si i všechno dobít a ještě dostanu pivo. Samozřejmě zaplatit zase nic nechtěli. Do toho jsem si všimla, že v tý tribuně jsou ty dva SNPčkaři z Šariše. Zeptala jsem se spráce, jestli je můžu pozvat do šatny taky a tak jsme v šatnách spali 3, oni v šatně Hosté a já jako dáma v Domácích.

Po osprchování a píchnutí všeho na nabíječku jsem šla za správcem na pivko, protože jsem mu to slíbila. A zase karma - týpek je po operaci kolena, takže jsem mu vysvětlovala co s tim a dlouho jsme se o tom bavili… řikal, že po operaci u něj nikdo z rehabilitace nebyl, takže tady na to asi dost kašlou…

Pak týpek začal vyzvídat na mojí rodinu, na přítele a ten rozhovor začal bejt takovej osobnější a já začala tušit, že to neni úplně dobrý… takže jsem si už nic nedala, mnohokrát poděkovala a chystala se odejít. Když jsme se loučili, tak se mě snažil strašně líbat… nevim jestli to dělá ten alkohol, nebo tyhle starý chlapi to prostě musej zkusit… dost nepěknej zážitek, ale nějak jsem se z toho vykroutila a mazala spát. Co já všehno neobjetuju pro spaní, elektriku a teplou sprchu 😀