Den 7: Kojšovská hoľa - Štós

Na chatě jsem se vzbudila ještě před pátou, spalo se výborně, ale slunko už bylo náhoře, takže žádnej východ slunce nad horama jsem nestihla. Navíc se udělal takovej opar, takže ty Tatry nebyly moc vidět jako večer, kdy byly monumentální výhledy. Začla jsem si balit a trochu jsem se zděsila, že mam skoro vybitou tu velkou powerbanku, protože jsem si nechala skoro celou noc hrát Foglara - záhadu hlavolamu. A tak nějak jsem netušila, že mě to tolik vycucne baterku a bála jsem se medvědům, tak jsem doufala, že ho to mluvený slovo odradí… a hezky se při tom spí. Chatař řikal, že v 7 otevře chatu a může mi uvařit kafe - jinak otevírá až v deset. Ale co bych tam do 7 dělala… Ta chata je fakt v nádhernym místě. Já se fakt divim, že je otevřená jen v letní sezóně - červen, červenec, srpen. U nás by to bylo v zimě plný skialpinistů - medvěd, nemedvěd.

Asi v 6:30 jsem vyrazila. Nechtěla jsem zase moc brzo, protože v 6 se ještě můžou medvědi procházet po cestách. Pokochala jsem se výhledama a vyrazila. Jen kousek za chatou je krásná maringotka s přístřeškem a se sezením, takže by se případně dalo přespat i tam, ale asi bych se tam víc bála, než u chaty.

Po takový slušný hodince cesty byla tábořiště Tri studně - se spoustou přístřešků, studánkou a ohniště, kde by sedlo krásně přespat, ale to už bych večer fakt nedala. Tak jsem tam aspoň posnídala takovou předsnídani. Druhou snídani jsem si chtěla dát na rozhledně Kloptaň, abych to měla s pořádnejma rozhledama.

Když jsem teda stoupala na vršek, tak začal intenzivně narůstat počet medvědích hoven. Ty starý ještě OK, ale když na tý náhorní plošince byly úplně čerstvý - ještě se z nich kouřilo, tak se mi teda dost sevřely půlky. Mě teda tvrdili, že tady nikde žádnej medvědí brloh neni, ale tam někde musí bejt. Taková náhorní plošinka zakrytá husníkem, takže tam neni vidět a těch čersvejch hoven tam bylo… jak nasráno a já měla skoro nasráno v kalhotech. Takže jsem vohulila audioknihu a zvonila jak debil. Snažila jsem se bejt co nejrychlejc pryč, ale ono to rychlejc nejde. Mam pocit, že když přidám, tak pak musim častějc zastavovat a vydýchávat, takže si nepomůžu. A jak jsem tak kličkovala mezi těma medvědíma hovnama, tak zmije předemnou. To už jsem myslela, že se fakt rozbrečim. Ale brečení zdržuje, takže jsem zmiji obešla a rozhodla se, že se rozbrečim až někde v bezpečí.

Na rozhlednu Kloptaň to bylo pekeleně dokopce ještě asi další dvě hodinky. Těšila jsem se, že si tam dám pořádnou snídani. Táhnu sebou ještě nějakej pikantní salát s majonézou, takže bylo potřeba ho sežrat. Já si teď užívám tědlech prasárniček, mam dovolenou a celej rok člověk futruje čočku se zeleninou aby nestloust, tak si to musim užít ☺

Rozhledna je takovej spíš mysliveckej posed. Po žebříku se dá vylízt nahoru, ale vypadá to tak chatrně, že jsem se ani neodvážila. V posedu je stoleček a tak dvě, max tři místa na spaní. Já jsem si tam dala tu druhou snídani, ale byla tam docela peklená zima, takže jsem se nemohla dlouho zdržovat a maza jsem směr Štós - kúpele.

Vůbec to neodsejpalo. Bylo furt nahoru - dolu. Co nastoupáte, to v zápětí zklesáte dolu, takže se to táhne a kúpele byly pořád v nedohlednu. V plánu bylo, že zklesám do kúpelí, nadlábnu se, dám pivko a pak budu znovu vystoupám nahoru a budu spát v kapličce. Ale byla jsem tak unavená, že jsem se rozhodla přespat někde ve Štós - kúpelích. Jsou to vlastně lázně, docela dost lidí, ale žádný ubytování. Naštěstí tu jsou trail angels - je to bowling bar před kterym je altánek pro štamgasty a nechávaj tam přespat SNPčkaře.

Když jsem doklopítala s vypětím všech sil do kúpelí, tak mě vcucla první hospoda - ona je tam vlastně kromě toho bowlingu jediná. Dala jsem si pořádný jídlo, dvě pivka a zavolala jsem na ten bowling, jestli bych tam mohla přespat. Byli moc ochotný a řekli že jasně, že neni problém. Jelikož byly teprv čtyři hodiny a ten přístřešek sloužil jako sezení k hospodě, tak jsem nevěděla co tam jako budu do desiti dělat. Ale jak je člověk unavenej a má konečně čas si sednout a čumět do blba, takže to uteklo rychle. Protože člověk pořád jede jak fretka a sotva mam čas poslat zprávy a nadiktovat tenhle text… Užívala jsem si, že můžu sedět bez bot na nohách, pít pivko a užívala si čtyři a půl hodiny zevlení ☺ Nechali mě tam nabíjet tu powerbanku, kterou jsem si jako kráva celou vybila… než jsem šla spát, tak se celá dobyla, takže paráda, protože ty Volovský vrchy bych měla přejít za dva dny a nevim, jestli se to ještě neprotáhne na tři - podle sil, počasí a medvědích hoven.

Snažila jsem se na sebe neupozorňovat, batoh jsem hodila do rohu a nevybaloval to dokud neodešli lidi a koukala do mobilu aby se semnou nějakej místní opilec nedal do řeči. Nakonec se semnou dal do řeči spíš místní idiot, ale tak nebuďme přísní, třeba byl hodnej 😀 Řikal, že je slovák - i když jsem mu skoro nerozumněla - připadalo mi, že mluví skoro maďarsky… Bavili jsme se že jsem z Čech, on že má v Praze rodinu a jestli znám někoho z Prahy.

“Veľa ludí”

“No a znáte Hanku Novákovou?”

Tak jsem se usmála, řekla že neznám a v duchu se zasmála, co je to za otázku 😀 Straště mě to připomnělo scénu z Homolka a Tobolka nebo Hogo fogo Homolka jak staroušek přijde do výčepu, tam čeká nějaká polonahá Pražanda… “Kde je ten vrchní” staroušek: “Odkud jste?”

“Z Prahyyyy”

“Já mam v Praze dceru - nějaká Homolková, neznáte?”

“No pane prosimvás v Praze je milion lidí, přece nemůžu znát každýho.”

Týpek ještě něco mektal, pak teda dopil pivko a odjel autem.

Pak jsem si dala ještě brambůrky, bramboráčky… protože tam kromě bramboráčků, hranolek a mražený pizzy neměli, ale to nevadí, já jsem se najedla předtim, protože jsem to z těch stránke SNPčkařů vyčetla. Ale týpek ohromně hodnej, milej… a pivo výborný. Po devátý začali všichni odcházet v půl desátý to zavřtel a já jsem se mohla rozbalit. Akorát asi ve dvě ráno se vracela nějaká ožrala banda dolu do Štósu, takže mě probuili, ale jinak úplně v pohodě.