Den 9: Volovec - Dedinky

Krásně jsme se vyhajali - po 8 dnech poprvý na posteli. Bylo krásně teploučko a na těch věcech od Dynafitu je úžasný, že mi všechny do rána krásně uschly. Jediný co kazilo náladu po po krásný noci bylo, že venku chcalo jako o život. Heňa se ptala, jeslit pudem i v dešti. Samozřejmě, to přeci nejde, abychom pokaždý když prší zůstali někde zavřený… a na tý chatě se zůstat nedá - je jen na přespání.

Chatařka vstávala s náma chtěla nám udělat snídani. Ale já těch vajíček a párku večer sežrala tolik, že jsem na ně už neměla chuť. Navíc jsme si obě táhly hromadu jídla, protože jsme čekali, že za 4 dny na Volovskejch vrších toho sežereme víc, takže jsme potřebovaly zredukovat zásoby.

Tak nějak na stejno jsme všichni vyrazili - my dvě a Štyria + bes (bez psa) jsme vyrazili. Museli jsme nejdřív nastoupat zpátky na červenou. Já se jako vždy táhla poslední, protože mě ty nohy neposlouchaj do kopce. Pak to bylo asi tři hodiny - nejdřiv nahoru dolu a pak hodinu a půl jen z kopce do sedla Súlová. Celou dobu chcalo, takže asi za hodinu jsme měli všichni prodojený boty… ale já už jsem na to zvyklá z tý cesty kolem republiky, kdy jsem měla i tejden v kuse mokrý boty. Ale bylo to takový romantický, jak ta pára stoupala ze stromů… bylo to takový tajemný a hezký.

Strašně moc jsme toho sklesali a já věděla, že budeme zase muset stoupat na útulnu Gálová, kde na nás čekal Adam, kterej se předtim oddělil od Heni. Tak nějak ji přemlouval, aby zůstali celej den na Gálový a další den dojdou až do Telgartu místo toho, aby spali v Dedinkách… tak různě to tam kombinovali. Já jsem měla jasně danej itinerář, kterýho se držim. Museli jsme trošku spěchat, protože v Dedinkách byl krám otevřenej do 7, pak ráno až v 9 a to už je moc pozdě. Na tu další etapu se musí vstávat hrozně brzo, protože v Telgartu je krám otevřenej jen do 12 a je to 20 km a 700 m převýšení, což mi je jasný že nestíhám, takže si jídlo na celý Nízký tatry musim nakoupit v Dedinkách.

V sedle Súlová jsme potkali Čtyři bez psa. Neni tam žádnej přístřešek a chcalo, ale oni objevili nějakou chatičku kousek dál, která měla terásku, takže tam svačili. Nám se tam nechtělo zacházet, takže jsme šli jen pod strom. Já jsem si dala ještě druhou porci hořčíku, na stojáka jsem zdlábla kousek chleba s klobásou a začali jsme stoupat na Gálovou. Na začátku to byl fakt prudkej kopec, tak jsem poslala Heňu napřed, ať na mě počká na Gálový a zatim si uvařtí oběd, než se tam došourám. Naštěstí byl jen začátek takovej hustej a dál to šlo v pohodě.

Gálová je neuvěřitelná nádherná, romantická útulna postavená z velkejch kulatin nebo jak se to jmenuje. Vevnitř je krb. Hlavně tam měli piva, který si můžeš vzít, když tam necháš euro, takže paráda ☺

Všichni ostatní co tam už byli se zuli a dali si sušit boty. Mě to přišlo úplně zbytečný, protože jsem věděla, že ta tráva je úplně nachcaná a do pěti minut to budu mit zase prodojený. Takže jsem boty ani nesudávala, čapla pivo a jen ve mě zasyčelo… ostatní se tam povysvlíkali a polehali, že si odpočinou… mě se ani moc nechtělo, navíc abych to stihla do sedmi do Dedinek, tak musim máknout. Koupila jsem si ještě jedno pivo na cestu a vyrazila dopředu.

Z tý Gálový to byla docela pohodička, sice 3,5 hodiny, ale víc-méně z kopce, jenom jeden docela snesitelnej kopec. Do Gálový jsem dorazila docela brzo - asi v 5. Měla jsem teda hromadu času, jen mě trochu trápilo, že jsem absolutně nevěděla, kde budeme spát. Byla sobota, takže všechno v Dedinkách bylo plný. Ještě dva dny předem jsem koukala na booking, že tam místo bylo. Navíc jsem nevěděla, jestli mam hledat jen pro sebe, pro sebe a Heňu, pro sebe, Heňu a Adama nebo pro nás všech 7 i bez psa. Většina z nich má zaplý letadlo, takže se jim nedá dovolat nebo jsem na ně neměla číslo… Naštěstí tam je kemp. Nevim jestli funkční, takže jsem si řikala, že v nejhorším si postavim stan.

Palcmanská Maša je pěkná, ale nějak závratně úchvatná. Je to obehnaný horama, vyčnívaj z nich skály a vlastně je to vstupní brána do Slovenskýho ráje, kterej všichni milujou. Za mě to působilo trošku zanedbaně, opuštěně a i docela málo turistický infrastruktury… i když teda ještě neni sezóna. Přišla jsem na náměstí, kde byly čtyři hospody, ale potraviny jsem neviděla. Pak jsem si všimla miniaturního nápisu Potraviny u hospody. Vešla jsem dovnitř a tam byla půlka hospoda a pak pult za kterym byla hromada jídla. To úplně nemusim, protože si krám radši projdu a svůj nákup si vyberu. Tohle sice nákup podstatně urychlí, ale člověk na ledacos zapomene. Takže rum, 4 špekáčky, celej chleba, tři paštiky, tři plátkový sýry, jednu klobásu a zapomněla jsem šumák… a ještě nějaký další věci, aby to vystačilo na 4 dny.

V hospodě jsem si dala pivko, sedla si ven a čekala na ostatní. Postupně přiši a Gabor našel ubytování pro nás všechny - nějakej domček pro 7-8 lidí za 15€ na osobu. Úžasný. Domček byl plně vybavenej s kuchyňkou, takže jsem se ještě vrátila do obchodu, koupila si brambůrky, šunku serano, vínečko a konzervu Trenčiansky párok s fazuľou, protože mi to přišlo takový autentický když jsem na slovenku a moje oblíbený klobásu s lečem neměli ☺ Heňu s Adamom opět střetl náš trail angel Broňa. Heňa měla problém s botama a vymejšlela, jak to vyřešit. Broňa ji nabral, odvez do Popradu, kde měli v obchoďáku do 9 a vybrala si tam boty - ty Altra… prostě to, co tu nosej úplně všichni. Takový široký tenisky. A večer ji zase přivezl zpátky. Neuvěřitelnej člověk ☺

Ostatní odešli na večeři. Já jsem chtěla bejt v klidu a těšila se, že si ohřeju tu konzervu, otevřu brambůrku a užiji si poklidnej večer s vínem, dám si sprchu, všechno nabít a budu zevlit… taky to tak dopadlo ☺

Skupinu Štyria + bes (bez psa) tvoří parta. Nevim jak se znaj, ale součástí je i Polka, která se k nim přidala na stránkách SNP. Že by chtěla jít, ale ne sama, takže jí k sobě vzali. Má zchozený hodně evropskejch dálkovejch tras a taky je to na ní vidět. To její tempo je ještě krutopřísnější než má třeba Heňa a Adam. Takže já jsem tady fakt za úplnýho loosera… ale mě je to jedno, já si to užívám 😀

Akorát teda Polka, když jsem se chtěla pustit do ohřátý konzervy, začala vyšilovat, že zítřejší etapa je hrozně náročná a že to nikdo z nás nezvládne… a pořád to opakovala dokola. Já to tak mam naplánovaný a přemejšlela jsem o tom taky dlouho. Je to skutečně náročný - přes 2000 m převýšení, ale ono to jinak nevychází. Kdyby se spalo v Telgártu, tak na první chatu to je 16 km, ale další je až Chopok - zase šílený - 40 km a 2500 m převýšení, takže ještě horší. Takže se tomu nedá vyhnout. Jeden den bude prostě hrozně těžkej. Polka furt vyváděla… Pak předvedla ještě výstup s domácí... Paní domácí byla moc hodná, domluvili jsme se kde necháme ráno klíče, ale vtipný bylo placení, protože jsme tam nebyli všichni a já jediná měla keš, tak jsem to zaplatila. Ostatní měli jen karty a niminum peněz - nechápu jak si to jako představovali - že ve vesnicích na konci světa kde jsou potraviny v hospodě nebo na chatách bez elektriky budou platit kartama?

Večer pak byl moc pěknej pěknej. Podělila jsem se o víno - ani jsme ho nedopili… moc jsem nemohla spát, protože mě všechno bolelo - hledala jsem pozici ve který mě nebude nic bolet nebo tlačit, ale taková už neexistuje. Ale dobrý ☺ Byl to spíš zázrak, že jsme našli pro všechny domeček s postelí a dokonce kuchyňkou.