Apalačská stezkaHide

Den 86

None

Den 85

Tak to je konec vážení. Poslední den na trailu. Posledních pár kilometrů. Je mi nahovno.

Den 84

Poslední celej den na trailu. Je mi smutno. Zase to uteklo. By mě zajímalo, jak dlouho bych musela jít, než by se mi to omrzelo. Nebo za jak dlouho by se mi začalo stýskat. Nevím, něco je semnou divně.

Den 82

Týně už se nějak přejídá ta nekonečná chůze lesem. Stýská se jí a těší se na kolo. Já se jí nedivím, je to na budku. Aby jste si to užívali jako já, musíte mít v hlavě hold trošku vymatláno.

Den 81

Pohodičková cesta.. Počasi je posledních 14 dní stejný - vedro a vlhko.

Den 80

A doprdele, škrábe mě v krku a vůbec se cítím nahovno.

Den 79

Celej den do kopce a všude les. APalačská..co byste chtěli? Uděláme si video na vyhlídce, posloucháme Chinasky.

Den 78

Majitel hostelu nás hodí zpět na trail. Čeká nás pohodičkovej de zakončenej hospodou. Terén je příjemný, ale odpoledne přijde bouřks. Jdeme po hřebínku, jsem trochu nervózní. Týna nemůže rychle bolí ji kotník.

Den 77

Poslední den ve Smoky Mountains. Mám v prdeli vrtuli. Těším se na pivo. Týna nestíhá. Než vyjdeme z leza potkáme dva medvědy a obřího chřestýše. Týna je vyvalená. Asi takovýho hada ještě neviděla. Čeká nás velkej večer. Přicházíme do vesnice tvořené z lodí..je to fakt kůl. Apartmán vám stojí zaparkovanej v přístavu a když vás sousedi naserou popojedete si jinam....

Den 76

Žádnej medvěd nepřišel. Hmm pěkná mlha po ránu. Vypadá to úplně tajemně.

Den 75

Cestou máme nádherný výhledy. Děláme si milióny selfíček. Hold ženský :-))).

Den 74

Včera večer, když jsem šla na záchod, mě poštípaly divoké vosy. Moc to nebolelo, ale do rána to ohromně napuchlo. Mám dvojité lýtko. Hmm to se pošlape.

Den 73

Týna! Týna! Dnes se potkáme. Moc se těším.

Den 72

Dnes docházím do hostelu na hranici národního parku Smoky Mountains (stát Severní Karolína/ Tennessee). Musím s místníma domluvit odvoz na nákup a pro Týnu do města. Většinou to za 20-50 dolarů není problém. Potřebují si vydělat i mimo sezónu.

Den 71

Dnes docházím do hostelu na hranici národního parku Smoky Mountains (stát Severní Karolína/ Tennessee). Musím s místníma domluvit odvoz na nákup a pro Týnu do města. Většinou to za 20-50 dolarů není problém. Potřebují si vydělat i mimo sezónu.

Den 70

Loučím se se staříkem. Dává mi na cestu dva travell lunche. Fajn člověk. Doma by potřeboval ženskou ruku, ale kterej chlap, co žije sám ne….

Den 69

Marion je úplně debilní zapadlá díra.

Den 68

Spěchám do města Marion. Je tam bezvadnej hiker-hostel a potřebuju se cuknout ještě kousek.

Den 67

Ráno jsem se probudila s kocovinou. Jdu se vyčůrat a koukám, stanuju na místě, kde je to zakázáno. Nad hlavou mám ceduli jako kráva. „No tenting“.

Den 66

Mám toho lesa nějak plný zuby, chci víc na světlo. Se mi ty nálady střídají.

Den 65

Čeká mě hustý stoupání, je vedro a mám mega těžkej batoh. To dělá to super výživný jídlo, které jsem dostala.

Den 64

Dneska fakt dlouhá etapa do Pearisburgu, ale s vidinou městských radovánek.

Den 63

Ráno sundám jídlo ze stromů a ejhle! V noci se mi tam prokousala myš! Potvora jedna!

Den 62

Žiju.

Den 61

Ráno na poslední chvíli sprintuju na záchod. Bojím se za tmy, kvůli chřestýšům.

Den 60

Odpoledne zacházím asi 2 km do krámu. Je to dost z kopce, si rvu vlasy, budu to muset vyfunět zase zpět. Tak nevím jestli se jedná o obchod/bistro???

Den 59

Tudej se loučíme. V 11 to Bédovi jede do kapitolu. Ani mi není smutno. Jsem ráda, že to přežil, a i si to snad užil.

Den 58

Se divím, že nám na ráno nějaký pivo vůbec zbylo. Miluju vstávat za zvuků otevírající se plechovky. Jak to zasyčí….

Den 57

V půli cesty jsme dostali chuť na točený. Šli jsme na stopa. Hodili nás do města. Nalejvárna tam nebyla, šli jsem aspoň k Vietnamcům.

Den 56

Ráno koukám do FarOut. Kousek od místa kde spíme je hospoda.

Den 55

nnn

Den 54

Dneska flákačka, krásných 18 km do hostelu. Bohužel jediný ubytování zase u nějakejch kostelníků, takže pivo zakázáno.

Den 53

Spaní nic moc, oba jsme se dlouho převalovali a navzájem se budili.

Den 52

Došli jsem si na výbornou snídani v Boiling Springs. Dobrota. Amíci milujou ráno brambory. Béda má klasicky smažený na pánvi, já něco jako bramborový fajitas.

Den 51

Delawere Water Gap se nachází na začátku Pensylvánie, nebo tak zvané Rockysylvánie. Je to nejméně oblíbený úsek na AT. Bývá zde nejvíce zranění a odpadlíků.

Den 50

A já se dneska moooc těším! Přijede Béda! Bude jídlo a pívo a hodně!

Den 49

Můj druhej medvěd.

Den 48

Mám totálně mokrý boty. To bude těžkej den.

Den 47

Parádní snídaně. Už vím jak mám ráda vajíčka.

Den 46

Míjím další koupací resort. Vypadá to dost podobně jako včera. Všude totální bordel. Odpadky přeplněné koše, zbytky po grilování, prázdné krabice od sodovek.

Den 45

No to byla noc. Moc jsem nenaspala. Kluci ještě chrápou. Jdu pro boty. Je to trošku z ruky, ale cestou si můžete prohlédnout zbytky pevnosti Montgomery. Už vím o jakém místě se zpívá:

Den 44

V rezortu vyhazuju odpadky a natáčím si pitnou vodu. Dvakrát si dojdu na normální záchod.

DEN 43

Vodní keška u silnice. To se vždycky hodí.

DEN 42

Zase se škrábu na nějakou horu. To, že jste na vrcholu poznáte pouze podle cedule, výhledy se tady nekonají. Pořád hustej les. Apalačská stezka = stezka lesem :-).

Den 41

Čeká mě krásný den. Podél vody přes dvě vesnice. V Kentu si chci nakoupit.

Den 40

Ráno je pěknej chládek. Stoupám kolem skokanských můstků...Ty jo Amíci taky skáčou! V půlce si dávám Coors light.

Den 39

Dneska vstupuju do státu Connecticut. Škoda. Masachusetts se mi fakt líbilo. Spousta hospod a viděla jsem i louku!

Den 38

Mám nějakou krizi. Sere mě to vedro. Sere mě ten nekonečnej les. Chci vidět víc než stromy.

Den 37

Dneska mě čeká Cookie Lady! Představuju si prdelatou paní v zástěře, co celý den stojí u trouby a peče. Cookie Lady je majitelka farmy v místě zvaném Blueberry Hill. Je to přímo na trailu a za donations každej hiker dostane dva koláčky a super domácí limošku.

Den 36

Ráno prší, musím čekat než vyrazím. Kousíček do kopce a jsem na hoře. Mount Greylock 1063 mnm. Taková pidihora. Ale mají tu hezkou věž/památník/rozhlednu??

Den 35

Poznatek dne: Výhledy máte na Apalačský stezce pouze tehdy, když míjíte elektrický vedení. Proto mám často na fotkách stožáry s drátama. :-)

Den 34

Nikdo mě nevyhodil ani neokradl. Takže dobrá noc.

Den 33

Plán byl dojít na silnici a dostopovat do Manchester Center. Ve městě má být podle FourOutu veteránské stanice VFW, kde umožňují AT hikerům přespat na zahradě. Možná bude sprcha i pračka a dobiju si elektroniku.

Den 32

Můj první živej trail magick na trase. Okolo 11ti hodin...takže akorát na oběd.

Den 31

Nic zvláštního. Jako vždycky po návštěvě města celý den stoupáte do kopce.

Den 30

Radostné to vstávání. Déšť ustal, všechno voní. Až na Zuzanku teda. Ale čeká mě druhý pokus o vyprání mé osoby a ostatních věcí.

Den 29

Nic významného se nestalo. Celej den cedilo.

Den 28

Tak to holt chodí. Nikdy se nemůžete na trail angely úplně spolehnout. Ani na hiker hostely, můžou být plný, zavřený či v rekonstrukci. Ale nejvíc mě nasralo, že místo toho, abych se aspoň vysprchovala a dobila power banku, šla jsem si hledat papíry na průjem a pak už bylo moc pozdě.

Den 27

Dostala jsem instrukce diktovat denní záznamy někde v klidu….Jako v hikerským hostelu sednout si někam do klidu fakt nejde. Pořád se tě někdo na něco vyptává, jestli jdeš SOBO či NOBO, jak dlouho jsi na cestě, tvoje trail name, jestli si nejdeš zahulit a tak…

Den 26

Videos

Den 25

Dvacátý pátý den nebyl tak hrozný byla jsem odpočatá vyhajaná, nepršelo. Nebylo vedro, hezky pofukovalo a dobře se ťapalo. V půlce jsem se rozhodla, že si dostopuju do městečka a navštívím nějakou farmacii či krám. Oni tady mají léky běžně prodejné i na benzíně. Není problém si koupit antibiotika bez předpisu.

Den 24

A tak skončil můj slavný pobyt ve White Mountains. Vydržela jsem to necelé tři dny. Utekla jsem odtamtud s křikem a připosraná.

Den 23

TextNo to byl slejvák už od rána! Naštěstí jsem z Washingtonu (loňská část PCT) tak vycvičená, že si umím vše do puntíku sbalit rovnou ve stanu. Neprodyšně izolovat a vystoupit ven, až v tý poslední fázi, kdy potřebujete jenom sundat stan a vypadnout. Kdo nezažil, nikdy nepochopí, jaký je, se ráno oblíkat do totálně mokrejch věcí. Je to parááááda!

Den 22

Ráno bylo hnusně...nečekaně :-(. Mlha tak hustá, že se mi přelejvala přes nohy. Trochu jsem začala chápat, proč se tomu tady říká White Mountains :-). Pršelo, ale ještě jsem nebyla durch. Za deště do kopce cajk, ale dolů to klouže jako svině. Škrábala jsem se asi 4 hodiny na Mount Washington, což je největší hora Whites a New Hampshire. Na vrcholu měla být hospoda...takže těšeníčko na pívečko.

Den 21

Jak to tak bývá, po sérii dnů neuvěřitelných veder, přichází týden deště a bouřek.

Den 20

Když jsem vstávala v 7:30, bylo už neuvěřitelné vedro. Byla to předzvěst toho, že odpoledne to bude pekelný. Musela jsem co nejrychleji někam zdrhnout. Pobalila jsem se a vyrazila za město na stopa i když stopovací místo bylo docela debilní - výjezd z města na dálnici.

Den 19

Po zkušenostech z předešlých dní jsem se rozhodla, že půjdu trochu jinou boční cestičkou přes městečko, kde si dám pivo a nanuka. A pak půjdu na trailhead přes nějakou cyklostezku, přičemž mělo být 40˚C - hrozný vedro. Prostě šílený vedro, na hikování to nebylo. Bylo to fakt nechutný. V 10:00 jsem dorazila do městečka Andover. Opět jeden z těch krámků spojených s hospodou – to je tady docela časté. Benzínko-krámko-hospoda :) Koupila jsem si studenýho nanuka a že se projdu po nějaké cyklostezce a dojdu na trailhead.

Den 18

Další den byl ještě horší. Ještě větší vedro, dusno - prádelna a navíc bzučící roj komárů kolem hlavy. Žádný výhledy, jenom zpropadený trail a přelézání. Zas to samý a ještě horší. Vůbec mě to nebavilo, bylo to fakt o morál.

Den 17

Byla to trochu nuda. Debilní trail, fakt těžkej. Vedro jak v prádelně od rána, pot z tebe teče a teď nevíš, jestli tě svědí kapky potu nebo tě tam kouše komár. Samozřejmě v tom obrovským vedru se ti furt rojej kolem hlavy bzučící svině několika tvarů a velikostí, schopný zaútočit na různý místa. Nebavilo mě to a bylo to nekonečný. Furt nějaký kopce, debilní. Půl dne jdeš do kopce, pak slejzáš z kopce. To bylo něco.

Den 16

Jéžíš, to byly nádherný výhledy - zatím úplně nejhezčí z celýho trailu. A nahoře ani nefoukalo, takže parádička! Fakt nejhezčí zatím. A já jsem si uvědomila, že jsem první SOBO na trase :)

Den 15

Majitelka hostelu nás krásně hodila zpátky na trail, ale já jsem zvolila trošku jinou trasu. Když je možnost jít po hezké cestě paralelně k trailu a nemuset přeskakovat balvany, podlejzat klády a brodit se bažinami. Vždycky volím pohodlnější cestu.

Den 14

Mělo to být hodně po hřebenech - tři velký stoupáky Mount Bigelow, což znamená i výhledy. Akorát když jsem se vydrápala nahoru, tak tam úplně neuvěřitelně a šíleně foukalo. Opravdu to strhávalo. Vůbec se divím, že jsem udělala videa a nějaké fotky, jak jsem se bála, že mě to neodfoukne.

Den 13

Den byl v pohodě. Spali jsme u jezera s holčinou, která dostala na prdel od jestřába. Ušli jsme nějakých 24 km na tábořiště. Byly docela výhledy, ale na trase nebylo nic extra zajímavýho :)

Den 12

Krásně se spalo se čtyřma chlapama na pokoji. Ani jeden z nich nechrápal. Ráno jsme vyrazili směrem na ferry přes Kennebec River. Upřímně, představovala jsem si nějaký přívoz, trajekt, člun a blablabla... To jsem se hodně mýlila.

Den 11

Ráno jsem moc nepospíchala, protože to mělo být nějakých 16 kiláků do Caratunku, kde jsem si chtěla dopřát nějakou zmrzlinu, hamburger a dokoupit zásoby na další úsek. Startovalo se hodně do kopce a asi po hodině mě dohnali všichni kluci - celá čtyřka, co startovali o den dýl, takže toho museli den předtím ujít fakt hodně. Makali jako šílení, protože se těšili na normální jídlo a na pivo.

Den 10

V noci se s křikem vzbudil soused vedle mě - asi Tom - a nadával, že mu přeběhla myš přes obličej. V těch přístřeškách většinou jsou myši, proto se batohy zavěšují, aby do nich nevlezly. Ale i tak, čuchaly kolem nás. Já jsem pak usnula, a najednou cítím, jak mi něco čuchá k nosu. Nerozeřvala jsem se, jen jsem si řekla: "Jééé - tak mě taky navštívila myšička :) " A spala jsem dál.

Den 9

Ráno se nikomu vstávat nechtělo, bylo to takové líné ráno, takže jsem vyrazila až někdy v 10:00 hodin a to ještě sama, protože kluci si ještě chtěli dát Zero. A Tom čekal na kamarády.

Den 8

V přístřešku ze známých spal jenom Joshua - Dan alias Flover, Machine a Bronto zřejmě spali v tom přístřešku před těžkým brodem. No, naštěstí ráno jen mžilo, takže vstávání do deště nebylo tak úplně hrozné. Ale lézt do mokrých bot a mokrého oblečení — to jsem zažila ve Washingtonu, takže člověk ví, že se pohybem zahřeje. A nebylo zas tak zima, takže cajk. Věděla jsem, že ten den máme před sebou jenom 16 kiláků na stopa a že mě čeká teplo, teplý hostel, postýlka, pivo, jídlo a všechno to kolem — sprcha, pračka a tak.

Den 7

Od rána chcalo.

Den 6

Ráno to byla teda slušná rozcvička – nějakých 400 výškových metrů jenom do kopce. Ale jakmile jsem se dostala nahoru, bylo to odměněno úplně nádhernými výhledy. A to bude snad ještě hezčí výhledy než z Katadynu.

Den 5

Světe div se, měli jsme to asi šest nebo sedm kiláků od zásobovacího místa a stejně se vstávalo ve 4:00. Ne že bych chtěla, ale kluci se probudili a začali dělat bordel. Když jsem vytáhla paty ze stanu a zeptala se jich, jestli je v Americe normální, že se vstává takhle brzo - úplně nastejno odpověděli - jeden že jo a druhej že ne :D

Den 4

Je zvláštní, že některá rána tě ptáci probudí ve 4:00 a jiná ne, asi jak se jim chce.

Den 3

Já jsem vstávala zase v 5:30. Dan říkal, že si dá míň kilometrů - že si musí dát voraz a taky přišel večer někdy v 8:00 úplně vyřízený. Tak jsem to chápala a stejně by mě nestíhal... Takže jsme se domluvili kam chci dojít a on že uvidí...

Den 2

Myslela jsem si, že budu vstávat v pět ráno.

Den 1

Ráno jsem vstávala v 5. Na stránkách psali, že tam pro hikery mají snídani - to byl zmražený hamburger a kola. Sere pes - sežrala jsem to. Cesta na trail trvala možná 50 minut. Po cestě procházíš asi miliardama checkpointů, kde se tě ptají, kam jedeš a co tam děláš, jestli máš registraci a jestli máš všechno zaplacené. Za vstup do parku a možnost přespání v kempu Katadyn Stream jsem zaplatila 37 dolarů. Zatím ten trail nevychází moc levně.

Den 0

Spala jsem do 7:30, když najednou slyším za stanem: "Hello???" Hned mi bylo jasné, o co jde... "Do you have a registration?" Paní neměla páru, co tam dělám. Řekla jsem jí, že mám všechno zaplacený a ukázala jsem jí účet. Pak začala žvatlat něco o tom, že o tom neví... ale to už nebyla moje starost. Jenže spánek už byl přeťatej, tak jsem se jen povalovala. Stejně jsem kolem desáté chtěla vyrazit do města, protože jsem si potřebovala dokoupit jídlo na 10 dnů a poslat boty. Taky jsem musela vymyslet, kam si je vlastně budu posílat - aby to nějak vyšlo a já neskončila v půlce cesty bez bot.

Odjezd

Tak jo, je čas na první vyprávění.